Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG