V mlze

Je to zvláštní ráno. Po napůl probdělé noci se vstává nepřirozeně lehce. Na mysl nedotírá žádná z obvyklých nejistot. Všechno se zdá uložené ke spánku, uzavřené a zpečetěné. Přesto, ten podivný klid je vykoupen nic neříkající prázdnotou. Podobně, jako když vám zmizí něco důležitého z pokoje.  

Nejprve si nevšimnete, že ta věc je pryč, ale všechno se najednou zdá podivně nevyvážené. Když vám konečně dojde, co se stalo, přemýšlíte… Opravdu vás taková chybějící maličkost dokáže takhle vyvést z rovnováhy? Vždyť jich máte ještě spousty – spousty malých kousků sebe, které z vás dělají vás. Když o jednu přijdete, co se může stát? Zkoušíte jít dál. Ale nejde to. Až po nějaké další době si všimnete otevřených ran na svém těle.  

To vám krvácí duše. To se všem těm malým kouskům vás stýská po té, která odešla. 

Loučit se s Malým princem mě stojí veškerou energii, veškeré sebeovládání… Přesto bych se s ním dokázala loučit zas a znovu, až do konce dní celého světa. 

* 

A přestože si celé ráno lebedím v pocitu, jak správné rozhodnutí jsem udělala, celou cestu na vlak nedoufám v nic jiného, než že Malého prince uvidím. Na chvíli. Jednou se usmát. Nebo i zamračit. Vědět, že byl skutečný. Že pořád skutečný je… 

Celý kraj je přikrytý mlhou. Nedohlédneme dál než na dvě stě metrů, autobusák a já. Autobus je plný dětí, ale dnes nevnímám žádné z nich. Jsem jen já a ta neprostupná mlha přede mnou, plná nezřetelných obrysů, světel, která začínají dávat smysl teprve až tehdy, když jsou příliš blízko mě. Svět se zdá podivuhodně prázdný a zároveň plný věcí, kterým už nerozumím. Celý vesmír se rozpadl, abych po jeho troskách mohla odejít. Ale odejít k čemu a kam? Proč vlastně? 

Když dobíhám vlak, připadám si trochu směšně. Se sluchátky na uších slyším každý svůj krok. Jak otřásá mým tělem, náhle tak těžkým a hromotluckým. Kam vlastně pospíchám, když mě tu nikdo nečeká? 

Nečeká. 

Malý princ už dávno odjel. Je to tak správně. Je to tak správně? 

Tu otázku nedokážu přestat převracet v mysli. Rozum ví jedno, ale srdce táhne mě zpět.  

* 

Všichni úvalští trollové jezdí teď se mnou. Tchán, Švýcar i všichni jejich kumpáni. Občas si říkám, jestli se mi uvnitř všichni smějí. Spíš jsou ale dostatečně zaměstnáni svými prázdnými životy. Nedovedu si teď představit, že by život snad mohl být jiný než prázdný. Ani s tou svobodou, která mě teď žene dál. Nevím už vůbec nic. 

Vjíždíme do lesa. Je už dostatek světla na to, aby byl vidět kouzelný svět stromů, lesních skřítků a zvířat. I zde vše neúprosně obestupuje mlha. Stromy rostoucí blízko u trati jsou překvapivě ostré. Vypadají z okna vlaku tak skutečně, že by se jich snad člověk mohl dotknout. Kdyby chtěl. Je ještě možné dotýkat se stromů?  

Je tolik částí lesa, které jsme s Malým princem nikdy neviděli. Některé byly moc blízko nebo moc na očích, jiné zase příliš daleko pro čas, který jsme si mohli dovolit pro sebe odměřit. Je tolik částí lesa, které bych s Malým princem ještě chtěla prozkoumat. Kdyby nebylo toho otravného světa okolo… 

Jak projíždíme lesem, pouštím svou unavenou, bolavou duši na volno. Prolétá mezi stromy a hledá svou ztracenou část. Les je chladný. Vlhký. Zebou z něj ruce a studí chodidla, i když moje tělo sedí v teple vlaku. Vzduch příjemně chladí v plicích a uklidňuje. Přesto… neexistuje na světě snad nic smutnějšího.  

Stejně jako moje začarovaná zahrada, i les se bez Malého prince ukládá ke spánku. Snaží se budit dojem, že jen na pár měsíců, jen do příštího jara, kdy vypučí zčerstva nanovo. Ale já mu nevěřím. Zdá se mi, jako by se ukládal k poslednímu spánku, tomu věčnému, ze kterého už jej neprobudí žádné z kouzel, která má lesní čarodějka v zásobě. Lesní čarodějka, která je bez Malého prince téměř tak zesláblá, jako v době, kdy o něj musela bojovat se svými nejzarputilejšími démony. A s těmi jeho také. 

Svět za okny se téměř nedá snést. Vlastně nevím, jestli existuje místo, kde jsem se po boku Malého prince ještě neprocházela. Trollové ve vlaku se usmívají, jako by snad tušili, odkud se bere mé zoufalství. Beru do rukou knížku, která mě učí, jak být silná. Jak běhat s vlky. Jak poslouchat svůj vnitřní hlas beze strachu. Mučí mě, v kolika ohledech má pravdu. Vědět, co je nejlepší, je nejhorší. Stačilo by tak málo, abych mohla Malého prince znovu uvidět. Ale nějaká stará síla uvnitř mě, ta, která se stará o moje bezpečí, mě nepouští z dohledu. Ta, která ví, prostě ví. Bez ohledu na to, co cítím. Zradit ten hlas by znamenalo zradit sama sebe. 

Dnes už Malý princ pokračuje dál. Nevím, kam. Něco mi říká, že ne na svou planetu, ani za svou květinou. V tomhle příběhu je totiž všechno zvláštně popletené. Jako jeho květina můžu doufat, že na planetkách, které potká, najde klid. A že se jednou znovu setkáme na té naší planetě, kde bude všechno zase dávat ten jasný a ničím nezpochybnitelný smysl. 

Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.