Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

Volný pád

Když odezní hněv,
všechna ta prázdnota
vyplní se smutkem.
Tak jako vždycky.
Vztek nese sílu
a s ním
můžeme být neporazitelné.
Ale netrvá věčně.
Snad bohužel.

Nakonec jsi to zas jen ty,
kdo musí se vyrovnat
s věcmi,
jimž nerozumí.
Bez hněvu, bez vzteku,
sama.
Se srdcem v oblacích,
snad padajícím střemhlav k zemi,
a hlavou
pohřbenou dávno
se sbírkou snů
v tvém oblíbeném parku.

Mlýnské kameny

Snad jedno je pravda, druhé ne,
rozlišit záměry šlechetné,
rozlišit chtíč, zradu a pláč,
pochopit v příběhu role a zkazky,
chápat kdo čisté záměry,
snad ze zvědavosti
či lásky,
má a nepředstírá zájem..

Kdo našeptává tiše,
jedem ukolébá,
kdo nepochopil život
a bez naděje
světem bezvýrazně,
bez života,
bez snů,
bez lásky
a pokory pluje.

Kdo bude tě soudit
a kdo nechá
tě rozepnout křídla,
kdo zlomí tvou duši
a kdo zprotiví ti vše,
co na světě miluješ.

Rozeznat je
a chápat..
Některé dny
zdá se těžší
než ve skutečnosti může být.

Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Čarodějka

(Z archivů, přesto navždy aktuální.)

Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.

Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.

Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.

Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.

Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.

S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.

 

IMG_2455_Fotor2

Protimluvy

Sama. Bez dechu.
Když vztek pomíjí.
Kolem se míhá světlo –
to odlesky z životů
tvých přátel
tančí ti po stěnách.

V hlavě sto protimluv,
nikdy neodehraný rozhovor
a jedna tvář.
Patří – vlastně – cizinci.
“Být zamilovaný – to je,”
řekl bys v té promluvě,
“mít ke komu utíkat,
v slzách.
A jen v duchu.”

Ze vzduchu kdosi vysál
magii světa vysavačem.
Vánoční světla
uhasí hasičákem.

Vše je ztraceno,
ty pořád zůstáváš…
A ptáš se:
“Kdo je blázen teď?”

 

img_4414