V mlze

Je to zvláštní ráno. Po napůl probdělé noci se vstává nepřirozeně lehce. Na mysl nedotírá žádná z obvyklých nejistot. Všechno se zdá uložené ke spánku, uzavřené a zpečetěné. Přesto, ten podivný klid je vykoupen nic neříkající prázdnotou. Podobně, jako když vám zmizí něco důležitého z pokoje.  

Nejprve si nevšimnete, že ta věc je pryč, ale všechno se najednou zdá podivně nevyvážené. Když vám konečně dojde, co se stalo, přemýšlíte… Opravdu vás taková chybějící maličkost dokáže takhle vyvést z rovnováhy? Vždyť jich máte ještě spousty – spousty malých kousků sebe, které z vás dělají vás. Když o jednu přijdete, co se může stát? Zkoušíte jít dál. Ale nejde to. Až po nějaké další době si všimnete otevřených ran na svém těle.  

To vám krvácí duše. To se všem těm malým kouskům vás stýská po té, která odešla. 

Loučit se s Malým princem mě stojí veškerou energii, veškeré sebeovládání… Přesto bych se s ním dokázala loučit zas a znovu, až do konce dní celého světa. 

* 

A přestože si celé ráno lebedím v pocitu, jak správné rozhodnutí jsem udělala, celou cestu na vlak nedoufám v nic jiného, než že Malého prince uvidím. Na chvíli. Jednou se usmát. Nebo i zamračit. Vědět, že byl skutečný. Že pořád skutečný je… 

Celý kraj je přikrytý mlhou. Nedohlédneme dál než na dvě stě metrů, autobusák a já. Autobus je plný dětí, ale dnes nevnímám žádné z nich. Jsem jen já a ta neprostupná mlha přede mnou, plná nezřetelných obrysů, světel, která začínají dávat smysl teprve až tehdy, když jsou příliš blízko mě. Svět se zdá podivuhodně prázdný a zároveň plný věcí, kterým už nerozumím. Celý vesmír se rozpadl, abych po jeho troskách mohla odejít. Ale odejít k čemu a kam? Proč vlastně? 

Když dobíhám vlak, připadám si trochu směšně. Se sluchátky na uších slyším každý svůj krok. Jak otřásá mým tělem, náhle tak těžkým a hromotluckým. Kam vlastně pospíchám, když mě tu nikdo nečeká? 

Nečeká. 

Malý princ už dávno odjel. Je to tak správně. Je to tak správně? 

Tu otázku nedokážu přestat převracet v mysli. Rozum ví jedno, ale srdce táhne mě zpět.  

* 

Všichni úvalští trollové jezdí teď se mnou. Tchán, Švýcar i všichni jejich kumpáni. Občas si říkám, jestli se mi uvnitř všichni smějí. Spíš jsou ale dostatečně zaměstnáni svými prázdnými životy. Nedovedu si teď představit, že by život snad mohl být jiný než prázdný. Ani s tou svobodou, která mě teď žene dál. Nevím už vůbec nic. 

Vjíždíme do lesa. Je už dostatek světla na to, aby byl vidět kouzelný svět stromů, lesních skřítků a zvířat. I zde vše neúprosně obestupuje mlha. Stromy rostoucí blízko u trati jsou překvapivě ostré. Vypadají z okna vlaku tak skutečně, že by se jich snad člověk mohl dotknout. Kdyby chtěl. Je ještě možné dotýkat se stromů?  

Je tolik částí lesa, které jsme s Malým princem nikdy neviděli. Některé byly moc blízko nebo moc na očích, jiné zase příliš daleko pro čas, který jsme si mohli dovolit pro sebe odměřit. Je tolik částí lesa, které bych s Malým princem ještě chtěla prozkoumat. Kdyby nebylo toho otravného světa okolo… 

Jak projíždíme lesem, pouštím svou unavenou, bolavou duši na volno. Prolétá mezi stromy a hledá svou ztracenou část. Les je chladný. Vlhký. Zebou z něj ruce a studí chodidla, i když moje tělo sedí v teple vlaku. Vzduch příjemně chladí v plicích a uklidňuje. Přesto… neexistuje na světě snad nic smutnějšího.  

Stejně jako moje začarovaná zahrada, i les se bez Malého prince ukládá ke spánku. Snaží se budit dojem, že jen na pár měsíců, jen do příštího jara, kdy vypučí zčerstva nanovo. Ale já mu nevěřím. Zdá se mi, jako by se ukládal k poslednímu spánku, tomu věčnému, ze kterého už jej neprobudí žádné z kouzel, která má lesní čarodějka v zásobě. Lesní čarodějka, která je bez Malého prince téměř tak zesláblá, jako v době, kdy o něj musela bojovat se svými nejzarputilejšími démony. A s těmi jeho také. 

Svět za okny se téměř nedá snést. Vlastně nevím, jestli existuje místo, kde jsem se po boku Malého prince ještě neprocházela. Trollové ve vlaku se usmívají, jako by snad tušili, odkud se bere mé zoufalství. Beru do rukou knížku, která mě učí, jak být silná. Jak běhat s vlky. Jak poslouchat svůj vnitřní hlas beze strachu. Mučí mě, v kolika ohledech má pravdu. Vědět, co je nejlepší, je nejhorší. Stačilo by tak málo, abych mohla Malého prince znovu uvidět. Ale nějaká stará síla uvnitř mě, ta, která se stará o moje bezpečí, mě nepouští z dohledu. Ta, která ví, prostě ví. Bez ohledu na to, co cítím. Zradit ten hlas by znamenalo zradit sama sebe. 

Dnes už Malý princ pokračuje dál. Nevím, kam. Něco mi říká, že ne na svou planetu, ani za svou květinou. V tomhle příběhu je totiž všechno zvláštně popletené. Jako jeho květina můžu doufat, že na planetkách, které potká, najde klid. A že se jednou znovu setkáme na té naší planetě, kde bude všechno zase dávat ten jasný a ničím nezpochybnitelný smysl. 

Před hvozdem II

Svět za téměř neproniknutelnou hradbou stromů byl jiný, než jaký si ho pamatovala. Po týdnech bloudění, zápasech se svými nejobávanějšími démony, po cestě ohněm i polární pouští, jen málo z toho, co viděla, dokázala rozeznat.

Veškeré její smysly byly stále ještě nastavené na pobyt ve tmě: Ušima stále ještě přivyklýma na ševelící i mnohdy hrobové lesní ticho podvědomě pátrala po praskání větviček, po přibližujícím se šustotu suchého listí na zemi, po nebezpečných zvucích v korunách i kvílení hlasů těch nejtemnějších bytostí poletujících nad korunami stromů. Oči si přivykaly na denní světlo také jen neochotně a pomalu. Nepřestávala si je znavenou rukou clonit a mžourala do světa před sebou. Ani žádný z pachů nepoznávala. Všechno se zdálo najednou šedivé, neskutečné, snad dokonce více snové než les, ze kterého se právě vymotala.

Vzduch, který nabírala do plic, byl ale o mnoho lehčí, než zatuchlý, na mnoha místech už po staletí nehybně stojící vzduch hvozdu. Protože ji najednou množství vjemů dotírajících na celou její existenci začalo přemáhat, nakonec zavřela oči a spustila ruce podél těla. Její kůži po celém těle zdobilo množství čerstvých šrámů a pohmožděnin, obličej i její potrhané zaprášené oblečení dávaly jasně najevo, kolik dní v prastaré džungli pobyla. Vlasy měla svázané do jednoho silného, rozvolněného copu, tu a tam ověnčeného zaklíněnou větévkou či suchým listem.

Jen pár metrů za ní se odnikud nikam táhl až donekonečna tmavě zelený neprostupný val stromů. Před ní se otvíral celý svět, na který se najednou cítila až příliš zesláblá, až příliš jiná…

Zhluboka se nadechla. Cítila, jak čerstvý vzduch odvívá pryč ty nejhorší části únavy. Jako by se buňky v jejím těle teprve teď začaly probouzet z tupého, jednotvárného a úmorného zážitku předchozích několika týdnů. S výdechem začínala pociťovat nevídanou věc – úlevu. A s každým dalším nádechem i výdechem se prohlubovala. Až nakonec zbyl jen klid, vzácná chvilka, kdy se cítila být neoddělitelnou součástí svého okolí, neoddělitelnou součástí celého vesmíru, a kdy dávalo všechno na světě, včetně její pouti, jejích nadějí i víry, naprostý smysl.

„Jenže,” ozvala se jedna z čerstvých ran na jejím levém předloktí, “nenapadlo tě, že si to vlastně všechno jenom nalháváš?” Na soubojích s démony není nikdy nic snadného. A šrámy, které při těch bojích utržíte, se hojí nejdéle. Jsou nevyzpytatelné. Nedají vám spát.

Hrdlo se jí stáhlo strachem. Srdce jednou jedinkrát vynechalo a potom se znovu rozeběhlo na maximum. V hlavě se vyrojilo množství otázek, stejně jedovatých a nepochopitelných, jako byla ta první. Kdo byla a proč se na tu cestu vydávala? Bude vůbec schopná ho v tom širokém, podivném světě najít? A nebylo už pozdě? Zapomněl? Neztratí ona sama cestu a pojem o čase a nebude nakonec tou bohapustou plání bloudit navěky osamělá, stejně jako plul od nepaměti démon nad zemí a sledoval, bez radosti i bez žalu, jak staletí za staletím uhání?

Propadala se zpět do temnot tajemství číhajících ve hvozdu a proklínala přitom všechny své mučitele, a toho největšího především – sebe samotnou. Ruce i nohy jí těžkly, vláčněly, až téměř nevěděla, jak jimi manipulovat. Dech se zrychloval a děsivé představy jí běžely před očima ve stále zrychlujícím se tempu až najednou…

Uslyšela, jak někdo vyslovil její jméno.

Prudce otevřela oči. Veškerý hluk utichl. Stál před ní on. Něžně ji dlaněmi držel za předloktí a třeštil oči plné překvapení do těch jejích. Dokonce i on byl jiný, než jakého si jej pamatovala. I na něm se jeho cesta podepsala. Než se ale stačil ozvat další šrám utrpěný ve hvozdu, uvolnila si ruce a pevně ho objala. Tiskla se k němu tak silně, jako kdyby se neviděli celá staletí, a s takovou nutkavostí a zápalem, jako kdyby ho minimálně stejně tak dlouho už neměla pustit.

Když jí pevně ovinul ruce kolem pasu a s úlevou jí vydechl do vlasů, věděla jistě jednu věc: že z těch důležitých věcí se nezměnila jediná. Při chladné letmé vzpomínce na jeden ze soubojů z hvozdu se oklepala a přivinula se k němu ještě těsněji.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

V zahradě

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by se ve spánku topil, ruce a nohy se mu mírně, nekontrolovatelně chvěly. Cítil, že odeznívá něco, co nebylo tak úplně v pořádku. Pocit neovladatelnosti se ale postupně zmenšoval, dokud nezmizel úplně.

Při každém nádechu ho v nose a v plicích svlažoval chladný vlhký vzduch a zanechával v něm čirý pocit klidu, pokory a nenásilné odevzdanosti. Chladil i povrch, na kterém jeho znovu zdravé a silné tělo leželo, ale zima mu nebyla. Aniž by se hnul, aniž by otevřel oči, měl silný pocit sounáležitosti s tímto místem. Ve vzduchu voněla tráva, rozličné květinové vůně i voda, kterou slyšel zurčet zpovzdálí. Voněly, ale neubližovaly. Mezi zvuky, které ho obklopovaly, nakonec začal rozeznávat šumění listů v korunách stromů, pomalu sílící hlasy ptáků i šepot trávy, jak se jí bryskně proháněl lehký vánek. Mohl by tak ležet celé věky, ale zvědavost ho nakonec přemohla, a tak přeci jen nakonec otevřel zeširoka oči.

Množství světla ho nejprve oslepilo. Až po několika okamžicích začal postupně rozeznávat obrysy svého okolí, které se postupně vyplňovaly barvami a texturami, až byl nakonec obraz kompletní. Ležel na louce v lese. Jak stále ještě třeštil oči do oblak, viděl nad sebou azurově modré nebe lemované korunami stromů, které louku obklopovaly. Slunce nikde neviděl a stíny byly podivně rozmazané, rozmlžené, jako kdyby si s nimi malíř obrazu nevěděl tak úplně rady. Na dokonalosti to ale ničemu neubíralo. Pomalu se posadil.

Poslední ztuhlost zad, kterou ještě pociťoval, s tímto pohybem zmizela. Zůstal jen zvláštně uklidňující pocit lehkosti, jako kdyby všechna svá trápení a všechny bolesti zanechal jinde, na místě, které snad existovalo mimo tento kouzelný svět, možná dokonce v jiné dimenzi. Palouk, na kterém se nacházel, byl obklopen vysokými duby, buky a habry, v bylinných patrech pod nimi bylo prostřeno borůvčím, mechem a dalšími rostlinami, které nedokázal na tu vzdálenost rozpoznat. Dokonce i vysoká tráva, která ho obklopovala, hrála různými barvami; červenými vlčími máky, zlatými blatouchy, modrými pomněnkami i fialovými zvonky.

Z místa, kde se nacházel, vedla slabě vyšlapaná lesní pěšinka. Zrovna ve chvíli, kdy ji zpozoroval a začal sledovat, ve kterých místech mu mizí z dohledu, po ní vyšlo ven stvoření. Na dálku ji nedokázal rozpoznat, ale když došla na okraj louky, poznal, že je to kuna. Na chvíli se posadila a věnovala mu stejně zvědavý pohled, jako ten, který vrhal on na ni. A zatímco se podivoval nad tím, jak je možné, že se ho kuna nebojí, s významný pohledem se zvedla, otočila a rozvážným krokem zamířila zpátky. Po pár krocích se zastavila, otočila a znovu na něj zvědavě upřela své oči jako dva černé korálky, jako kdyby ho k něčemu vyzývala. Když to udělala podruhé, něco ho napadlo.

„Chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se. Normálně by mu ten dotaz připadal nepatřičný. Ale tady nebylo nepatřičné nic. Kuna se dala znovu do pohybu a zamířila po pěšince hlouběji do lesa. V rychlosti vstal a pospíšil si do lesa za ní, aby ji neztratil z dohledu.

V lese míjel všemožné divy. Z míst daleko od pěšinky k němu místy doléhal veselý ženský smích, jinde měl zase pocit, že ho z hustého porostu sledují stíny, míhají se kolem cesty, kam dopadalo nejvíce světla, a přeměřují si ho. Žádný z nich si ale na pěšinu netroufl a on sám se držel nadohled své čtyřnohé průvodkyně.

Když konečně vyšli z lesa, světlo mělo jinou barvu. Kmitaly v něm růžové a oranžové odstíny a mírně sláblo. Kdyby snad tušil, kde ho hledat, ověřil by si, že slunce brzo zapadne. Rozhlédl se. Pěšina vedla přímo k prosklenému zahradnímu domku na nedalekém kopci, který kolem dokola obklopovalo nepřeberné množství různých rostlin – od mechů, netřesků a voňavých bylinek, některých léčivých a jiných smrtonosných, přes jahodníky, malinovníky i luční květiny a trávy k šeříkům, bezům, jabloním i vysokým třešním.

Kuna se ujistila, že má zpět jeho pozornost, když se rozeběhla k zahradnímu domku, skotačivě vyskákala po deseti schodech, které k němu vedly, a zmizela někde v prostoru za ním. Vydal se tedy mírně nejistým krokem k prosklené budově na kopci.

Na každém schodu ho přepadaly nejistoty. Přemýšlel nad tím, co ho v domku čeká. Ale pokaždé, když začínalo hrozit, že se ve svých myšlenkách ztratí příliš a už nenajde cestu zpět, mu vítr ve vlasech, přeletěvší ledňáček nebo vůně květin ze zahrady připomněly, že správná cesta leží před ním. Pokaždé tedy poslechl ten zvláštní pocit ve svém nitru a posunul se o krok dál.

Nakonec stanul na prahu toho zvláštního stavení.

Nevěděl ani, jestli je vůbec možné, aby takový dům stál. Byl to vlastně obrovský skleník s množstvím průduchů a otevřených oken a otvorů, vymyšlený tak, aby mohl vzduch proudit svobodně dovnitř i ven. Konstrukce byla kovová, ale jinak bylo vše uvnitř ze starého, hrubě opracovaného dřeva; podlaha, skromný nábytek i obrovské nádoby na rostliny, které přebíraly vládu nad většinou vnitřního prostoru. V rozích i podél stěn spokojeně zurčela voda, snad důmyslně přivedená odkudsi zvenčí. Spolu s čerstvým vzduchem dovnitř vletělo pár motýlů, na jedné z květin se usadil vrabec, do hnízda ve vrchní části zadní dřevěné příčky se vrátila vlaštovka. Fascinovaně je všechny pozoroval, neschopen slova, jen pouhého obdivu.

Až po chvíli si všiml, že ho zpoza rohu pozoruje ona, a polekal se. Ne snad proto, že by jej vyděsila, ale proto, že si jí nevšiml dřív. Zeširoka se usmála, v očích se jí mísila nekonečná radost s přídavkem snad vždy přítomného hloubavého smutku, a rychlým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi na pouhé centimetry. Objala ho. Tak silně, jako před tisíci lety, kdy se viděli naposledy. Přivřela oči, aby zastavila příval slz, a myslela jen na tento okamžik. Věděla, že je na dlouhou dobu jediný.

Mocně ji objal kolem pasu. Už nepřemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Nepřemýšlel nad ničím. Byl dokonale šťastný.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Chvěla se po celém těle, protože věděla, co bude následovat. „Budu čekat.“

Potom ho jednou jedinkrát políbila…

 

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by ve spánku cestoval na to nejzazší místo ve vesmíru. Cítil, že procitá do skutečného dne, na míle vzdálenému barvám, vůním a zvukům, které ještě doznívaly v jeho nejčerstvější paměti. Začínal cítit, jak ho v nose šimrá jeho stará známá alergie, cítil horko, které sem proudilo z rozpálené ulice.

Po teplotě, se kterou šel spát, ale nebylo ani památky.