S vlky

V lesním domečku vládla tma a chlad. Rozdělat oheň v malém otevřeném krbu naproti vchodovým dveřím bylo stále těžší a těžší. Dveře i okna byly zajištěné, ale ona se nemohla zbavit dojmu, že temnotu, která se plíživě otírala o stěny dřevěného stavení, to neudrží venku navěky. Čekala na známé kroky, kroky toho, jenž měl přinášet klid a bezpečí. Čekala, že temnotu rozežene a sluneční paprsky znovu dosáhnou až do nitra celé její existence. Její duše i srdce v bázlivé naději nečekaly na nic jiného. 

Napínala sluch a čekala. A čekala. 

* 

Svět se pomalu smršťoval a zmenšoval, až zdánlivě neexistovalo nic jiného než skomírající teplo domečku, kdysi kypícího životem, a temnota, která pohlcovala celý vnější svět. Každý nádech bolel víc a víc a každý úder jejího srdce trval tisíce let. Už si sotva dokázala vybavit zvuk svého smíchu nebo pocit štěstí rozlévajícího se jí od srdce do těch nejzazších částí jejího těla. Jediné, co jí zbývalo, byl její smutek a samota. Stále čekala na jeho kroky, i když se jí to zdálo spíše jako bláznovství. Čekala. Její tělo se třáslo zimou. A její smutek počal přecházet v naprostou prázdnotu. 

Kolem domečku se to hemžilo démony a strašlivými postavami z těch nejhorších nočních můr. Držela se od oken dál – přijít k nim blíže by stejně nedávalo smysl, slunce už přestalo vycházet. Slyšela ale jejich pohyby pod okny, slyšela jejich vzájemné šarvátky, jejich drápy klapající o kamennou cestičku, která vedla ke vstupním dveřím, jejich podivné vrčení a chroptění, kvílení… Jediná chvíle, kdy se všichni utišili, byla, když se neutišitelné kvílení ozývalo zevnitř domečku. To byla ta chvíle, na niž všichni čekali. Už jsou blízko, říkali si a hladově si při tom vyměňovali spokojené pohledy. V očích jim hrály škodolibé hvězdičky radosti.  

A ona mezitím uvnitř krvácela. 

* 

Až jednoho dne uviděla u okna probleskovat slabé světlo. Zachytila tu změnu jen pouhým koutkem oka, ale byla tak razantní, že ji donutila vstát z prochladlé podlahy. Na okamžik se jí zamotala hlava, nohy ji sotva nesly, ale přesto pomalu dokráčela k oknu. Vnímala slabě se rýsující tvář jednoho démona. Byl jiný než ostatní. Byl ochočený. Bez mrknutí oka, bez hnutí jediného svalu v tak trochu nelidském obličeji na ni pohlížel. Nemohla si být jistá, zda tam opravdu je nebo zda si s ní její mysl jenom zahrává. Ale vidět známou tvář, známou spřátelenou tvář, i když patřila démonovi, jí připomínalo něco ze života, který kdysi měla. A to něco se jí skutečně líbilo. 

Postavila se nejblíže k oknu, jak to jen šlo. Pokud tam skutečně stál, jejich obličeje od sebe dělilo jen několik desítek centimetrů a skleněná okenní tabulka ve dřevěném rámu. Strašidelně se na ni usmál. Ostatní monstra ve tmě začala běsnit, jejich děsivý ryk zesílil. Ale démon u okna jako by si toho nebyl vědom. Potom začal pohybovat rty. Něco říkal, ale čarodějka neslyšela ani hlásku. Snad se snažil vyhnout tomu, aby ho zaslechli ostatní. 

Čarodějka se soustředila na jeho rty, jak stále opakovaly ta samá slova dokola. Přemýšlela, vzpomínala na jeho hlas, na jeho slova, na dobrodružství, která spolu zažili. 

Potom najednou vzrušeně zašeptala: “Pamatuj na vlky!” Překvapeně se zostra nadechla a v tu chvíli démon zmizel. Domeček znovu obklopila temnota, ale najednou v té tmě visela nová slova. “Pamatuj na vlky,” zašeptala znovu.  

V tom šepotu bylo obsaženo vše – nová naděje, síla a víra, víra v sebe samotnou. 

* 

Tohle kouzlo nedělala už dlouho. Když ho vlastně použila poprvé, myslela si, že znovu už jej potřebovat nebude. Ale tak to zřejmě chodí – když dáváte věcem život naplno, musíte být schopni naplno přijmout, když se jejich čas chýlí ke konci.  

Noc za nocí opakovala stejný postup, opakovala stejná slova, nechávala svou duši rozjímat nad tím, jak chutná svoboda. Den za dnem vyhlížela a zkoumala, zda přišel ten správný čas. Minutu za minutou se v ní pomalu střádala ta prastará nevysvětlitelná síla; ta síla, která ji propojovala se všemi jejími předky, s celou přírodou a nakonec – i s celým vesmírem. 

Až najednou, jednoho dne, věděla, že ten správný čas nastal. 

* 

Bylo několik vteřin po půlnoci, ale podle světla se to dalo jen těžko odhadnout. Temnota kolem domečku zarputile přetrvávala. Přišel ale čas konečně se s ní utkat. Čarodějka najednou už neměla strach z toho, že vyjde ven a bude s ní bojovat. Jediné, co jí nahánělo téměř smrtelnou hrůzu, byla představa, že v jejím obležení zůstane, byť jen o další úder srdce déle. Byla připravená. Věděla, že souboj to bude náročný, ale nemohla už dál čekat. 

Zapálila masivní svíci stojící na stole uprostřed světnice. Prostor se zalil nevídaným vřelým světlem a plamen sám citelně zahříval okolní chladný vzduch. Postavila se čelem ke svíci i ke dveřím, zavřela oči a začala zpívat. 

Tóny jejího hlasu, náhle tak čistého a silného, jako by snad ani nenáležel jí samotné, začaly rozechvívat celý prostor domečku. Slova té písně zaznívaly z nejhlubších míst její duše a kloubily vzpomínky na doby dávno minulé, na dětství, na maminku, na kořeny, s těmi nedávnými, barvitými, a přitom zakalenými smutkem a nesplněnými očekáváními. Vše dávalo perfektní smysl, jako správně sestavená mozaika, na niž se musíte dívat z jednoho konkrétního bodu v čase a prostoru, abyste ji mohli správně chápat. 

Monstra za okny začala zběsile výt, prskat, škrábat a celou vahou svých těl narážet do stěn dřevěné boudy. Temnota kolem domečku se na chvíli zazdála ještě sevřenější, koncentrovanější a skutečnější. Ale čarodějka uvnitř zpívala dál a s každou další slokou zněla její slova jasněji, pevněji, skutečněji… 

V té nejkrásnější části se najednou ozvalo vlčí zavytí. Krásné, silné, mocné. V jeden moment přehlušilo všechno ostatní. Svíce na stole zhasla a zahalila tak světnici i slzy líně si razící cestu po její tváři do tmy. Na okamžik zavládlo ticho přerušované jen zběsilým tempem jejího bušícího srdce. Pak se ozvalo zavytí znovu. Blíže. Z opačné strany lesa mu vzápětí odpovědělo další zavytí, následované třetím i čtvrtým směrem. Domeček byl v obležení vlků, kteří spustili tu nejdokonalejší píseň, kterou kdy lidské ucho může vyslechnout. Jejich hlasy přinášely do údolí zpět starobylou a jen těžko pochopitelnou sílu, syrovost a bezprostřední blízkost k divoké přírodě.  

Když píseň utichla, rozeběhla se smečka jako na povel k domečku. Tlumené údery obřích tlap o proschlou lesní půdu po nějaké chvíli utvořily vlastní píseň. Nebo spíš její další pokračovaní. Neklid příšer v temnotě rostl, jak se starobylý válečný pochod dunivě přibližoval a netvoři se chystali k závěrečnému boji.  

Proti vlkům a jejich světlu ovšem neměli žádnou šanci. S tím, jak se přibližovali, začala realita nabývat nových fyzikálních zákonů. Uvnitř domečku začínalo pulsovat světlo. Oslepující bledá zář, která s každým úderem srdce nabývala na síle. Zvuk i čas přestaly existovat. Bylo jen světlo, ona, vlci a temnota za okny domečku, slábnoucí, přesto bojující až do úplného konce. 

Světlo brzy obsáhlo celý její svět. Mizely v něm vzpomínky, skromný nábytek světnice, ona, a nakonec i celý domeček. Země vibrovala a otřásala se ve svých základech. Celý vesmír byl tak tichý, až téměř křičel. 

Na kratičký moment vše pohaslo. Zlomek vteřiny, ve kterém kondenzoval každý klid před bouří, který kdy na Zemi zavládl. Potom světlo ve světnici explodovalo a v nekonečných vlnách vyrazilo do všech směrů. A její duše s ním. Byla zároveň všude a nikde, cítila celý svět a zároveň se v ní nepohnula jediná emoce.  

Když vlny čiré energie pomalu ustaly proudit, jedinou zářící, tichou, pulzující bytostí byla čarodějka stojící uprostřed světnice. Její kůže, oči, vlasy modře probleskovaly. Z jejího výrazu zmizela veškerá bázeň. Z jejího výrazu zmizela veškerá něha. Byla čirou pulzující energií. Jen velmi vzdáleně připomínala tu vřelou osobu, kterou všichni milovali. Čas na vřelost vypršel. 

Pomalým krokem vyšla ven doširoka otevřenými a z pantů vyvrácenými dveřmi. Smečka vlků se na chvíli uchýlila k ní a potom jako na povel všichni vyrazili do hlubokých lesů, které je obklopovaly. Alfa, čarodějka i všichni ostatní, bok po boku. Držela s nimi krok. Na tváři měla stále ten strnulý výraz bez emocí.  

Prorazili temnotou. Porazili ji.  

Z mrtvých cárů se pomalu počala proměňovat v prach. Žena i vlci si ladnou rychlostí klestili cestu lesem dál a dál. Její světlo bylo v hluboké noci patrné ještě dlouhou dobu poté, co v dálce doznělo dusání vlčích tlap.  

Okolo domečku se rozhostilo ticho. Kolébající. Uklidňující. Zdánlivě nekonečné. Až nakonec – s prvním slunečním paprskem, který si po věcích prorazil cestu k domečku – zazpíval kos. Brzy se k němu přidali další ptáci a svět se pomalu znovu rozšvitořil. 

* 

Uteklo mnoho dalších nocí a mnoho dní, než její bosá noha znovu vkročila do měkkého mechu, který obklopoval její lesní chaloupku. Po měsících obléhání a závěrečném boji bylo místo zcela rozvrácené. Vyplundrované. Po zlatavé auře domova, která ji vždy vábila z dlouhých cest zpátky, nebylo ani památky. Okna i dveře byly pozotvírané a vyvrácené z pantů, v komíně hučela meluzína, domeček zel prázdnotou. 

Při pohledu na tu zkázu se do ní začala dávat zima. Rozešla se k domečku a vkročila do světnice. Nábytek, nádobí, všechny její osobní věci, vše bylo vlivem exploze rozházené po prostoru.  

Připomněla si, že čas všechno vyřeší, jenom když mu dá prostor. Na slzy bylo pozdě. Na smích bylo příliš brzo. 

Bezvýrazně se sehnula k ležící dřevěné židli, vzala ji za opěradlo a postavila ji zpět ke stolu, na němž ležely pozůstatky dohořelé svíce.  

Zadoufala, že jednou bude domov zase domovem. 

A vyrazila mu pomalým tempem vstříc. 

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.