S vlky

V lesním domečku vládla tma a chlad. Rozdělat oheň v malém otevřeném krbu naproti vchodovým dveřím bylo stále těžší a těžší. Dveře i okna byly zajištěné, ale ona se nemohla zbavit dojmu, že temnotu, která se plíživě otírala o stěny dřevěného stavení, to neudrží venku navěky. Čekala na známé kroky, kroky toho, jenž měl přinášet klid a bezpečí. Čekala, že temnotu rozežene a sluneční paprsky znovu dosáhnou až do nitra celé její existence. Její duše i srdce v bázlivé naději nečekaly na nic jiného. 

Napínala sluch a čekala. A čekala. 

* 

Svět se pomalu smršťoval a zmenšoval, až zdánlivě neexistovalo nic jiného než skomírající teplo domečku, kdysi kypícího životem, a temnota, která pohlcovala celý vnější svět. Každý nádech bolel víc a víc a každý úder jejího srdce trval tisíce let. Už si sotva dokázala vybavit zvuk svého smíchu nebo pocit štěstí rozlévajícího se jí od srdce do těch nejzazších částí jejího těla. Jediné, co jí zbývalo, byl její smutek a samota. Stále čekala na jeho kroky, i když se jí to zdálo spíše jako bláznovství. Čekala. Její tělo se třáslo zimou. A její smutek počal přecházet v naprostou prázdnotu. 

Kolem domečku se to hemžilo démony a strašlivými postavami z těch nejhorších nočních můr. Držela se od oken dál – přijít k nim blíže by stejně nedávalo smysl, slunce už přestalo vycházet. Slyšela ale jejich pohyby pod okny, slyšela jejich vzájemné šarvátky, jejich drápy klapající o kamennou cestičku, která vedla ke vstupním dveřím, jejich podivné vrčení a chroptění, kvílení… Jediná chvíle, kdy se všichni utišili, byla, když se neutišitelné kvílení ozývalo zevnitř domečku. To byla ta chvíle, na niž všichni čekali. Už jsou blízko, říkali si a hladově si při tom vyměňovali spokojené pohledy. V očích jim hrály škodolibé hvězdičky radosti.  

A ona mezitím uvnitř krvácela. 

* 

Až jednoho dne uviděla u okna probleskovat slabé světlo. Zachytila tu změnu jen pouhým koutkem oka, ale byla tak razantní, že ji donutila vstát z prochladlé podlahy. Na okamžik se jí zamotala hlava, nohy ji sotva nesly, ale přesto pomalu dokráčela k oknu. Vnímala slabě se rýsující tvář jednoho démona. Byl jiný než ostatní. Byl ochočený. Bez mrknutí oka, bez hnutí jediného svalu v tak trochu nelidském obličeji na ni pohlížel. Nemohla si být jistá, zda tam opravdu je nebo zda si s ní její mysl jenom zahrává. Ale vidět známou tvář, známou spřátelenou tvář, i když patřila démonovi, jí připomínalo něco ze života, který kdysi měla. A to něco se jí skutečně líbilo. 

Postavila se nejblíže k oknu, jak to jen šlo. Pokud tam skutečně stál, jejich obličeje od sebe dělilo jen několik desítek centimetrů a skleněná okenní tabulka ve dřevěném rámu. Strašidelně se na ni usmál. Ostatní monstra ve tmě začala běsnit, jejich děsivý ryk zesílil. Ale démon u okna jako by si toho nebyl vědom. Potom začal pohybovat rty. Něco říkal, ale čarodějka neslyšela ani hlásku. Snad se snažil vyhnout tomu, aby ho zaslechli ostatní. 

Čarodějka se soustředila na jeho rty, jak stále opakovaly ta samá slova dokola. Přemýšlela, vzpomínala na jeho hlas, na jeho slova, na dobrodružství, která spolu zažili. 

Potom najednou vzrušeně zašeptala: “Pamatuj na vlky!” Překvapeně se zostra nadechla a v tu chvíli démon zmizel. Domeček znovu obklopila temnota, ale najednou v té tmě visela nová slova. “Pamatuj na vlky,” zašeptala znovu.  

V tom šepotu bylo obsaženo vše – nová naděje, síla a víra, víra v sebe samotnou. 

* 

Tohle kouzlo nedělala už dlouho. Když ho vlastně použila poprvé, myslela si, že znovu už jej potřebovat nebude. Ale tak to zřejmě chodí – když dáváte věcem život naplno, musíte být schopni naplno přijmout, když se jejich čas chýlí ke konci.  

Noc za nocí opakovala stejný postup, opakovala stejná slova, nechávala svou duši rozjímat nad tím, jak chutná svoboda. Den za dnem vyhlížela a zkoumala, zda přišel ten správný čas. Minutu za minutou se v ní pomalu střádala ta prastará nevysvětlitelná síla; ta síla, která ji propojovala se všemi jejími předky, s celou přírodou a nakonec – i s celým vesmírem. 

Až najednou, jednoho dne, věděla, že ten správný čas nastal. 

* 

Bylo několik vteřin po půlnoci, ale podle světla se to dalo jen těžko odhadnout. Temnota kolem domečku zarputile přetrvávala. Přišel ale čas konečně se s ní utkat. Čarodějka najednou už neměla strach z toho, že vyjde ven a bude s ní bojovat. Jediné, co jí nahánělo téměř smrtelnou hrůzu, byla představa, že v jejím obležení zůstane, byť jen o další úder srdce déle. Byla připravená. Věděla, že souboj to bude náročný, ale nemohla už dál čekat. 

Zapálila masivní svíci stojící na stole uprostřed světnice. Prostor se zalil nevídaným vřelým světlem a plamen sám citelně zahříval okolní chladný vzduch. Postavila se čelem ke svíci i ke dveřím, zavřela oči a začala zpívat. 

Tóny jejího hlasu, náhle tak čistého a silného, jako by snad ani nenáležel jí samotné, začaly rozechvívat celý prostor domečku. Slova té písně zaznívaly z nejhlubších míst její duše a kloubily vzpomínky na doby dávno minulé, na dětství, na maminku, na kořeny, s těmi nedávnými, barvitými, a přitom zakalenými smutkem a nesplněnými očekáváními. Vše dávalo perfektní smysl, jako správně sestavená mozaika, na niž se musíte dívat z jednoho konkrétního bodu v čase a prostoru, abyste ji mohli správně chápat. 

Monstra za okny začala zběsile výt, prskat, škrábat a celou vahou svých těl narážet do stěn dřevěné boudy. Temnota kolem domečku se na chvíli zazdála ještě sevřenější, koncentrovanější a skutečnější. Ale čarodějka uvnitř zpívala dál a s každou další slokou zněla její slova jasněji, pevněji, skutečněji… 

V té nejkrásnější části se najednou ozvalo vlčí zavytí. Krásné, silné, mocné. V jeden moment přehlušilo všechno ostatní. Svíce na stole zhasla a zahalila tak světnici i slzy líně si razící cestu po její tváři do tmy. Na okamžik zavládlo ticho přerušované jen zběsilým tempem jejího bušícího srdce. Pak se ozvalo zavytí znovu. Blíže. Z opačné strany lesa mu vzápětí odpovědělo další zavytí, následované třetím i čtvrtým směrem. Domeček byl v obležení vlků, kteří spustili tu nejdokonalejší píseň, kterou kdy lidské ucho může vyslechnout. Jejich hlasy přinášely do údolí zpět starobylou a jen těžko pochopitelnou sílu, syrovost a bezprostřední blízkost k divoké přírodě.  

Když píseň utichla, rozeběhla se smečka jako na povel k domečku. Tlumené údery obřích tlap o proschlou lesní půdu po nějaké chvíli utvořily vlastní píseň. Nebo spíš její další pokračovaní. Neklid příšer v temnotě rostl, jak se starobylý válečný pochod dunivě přibližoval a netvoři se chystali k závěrečnému boji.  

Proti vlkům a jejich světlu ovšem neměli žádnou šanci. S tím, jak se přibližovali, začala realita nabývat nových fyzikálních zákonů. Uvnitř domečku začínalo pulsovat světlo. Oslepující bledá zář, která s každým úderem srdce nabývala na síle. Zvuk i čas přestaly existovat. Bylo jen světlo, ona, vlci a temnota za okny domečku, slábnoucí, přesto bojující až do úplného konce. 

Světlo brzy obsáhlo celý její svět. Mizely v něm vzpomínky, skromný nábytek světnice, ona, a nakonec i celý domeček. Země vibrovala a otřásala se ve svých základech. Celý vesmír byl tak tichý, až téměř křičel. 

Na kratičký moment vše pohaslo. Zlomek vteřiny, ve kterém kondenzoval každý klid před bouří, který kdy na Zemi zavládl. Potom světlo ve světnici explodovalo a v nekonečných vlnách vyrazilo do všech směrů. A její duše s ním. Byla zároveň všude a nikde, cítila celý svět a zároveň se v ní nepohnula jediná emoce.  

Když vlny čiré energie pomalu ustaly proudit, jedinou zářící, tichou, pulzující bytostí byla čarodějka stojící uprostřed světnice. Její kůže, oči, vlasy modře probleskovaly. Z jejího výrazu zmizela veškerá bázeň. Z jejího výrazu zmizela veškerá něha. Byla čirou pulzující energií. Jen velmi vzdáleně připomínala tu vřelou osobu, kterou všichni milovali. Čas na vřelost vypršel. 

Pomalým krokem vyšla ven doširoka otevřenými a z pantů vyvrácenými dveřmi. Smečka vlků se na chvíli uchýlila k ní a potom jako na povel všichni vyrazili do hlubokých lesů, které je obklopovaly. Alfa, čarodějka i všichni ostatní, bok po boku. Držela s nimi krok. Na tváři měla stále ten strnulý výraz bez emocí.  

Prorazili temnotou. Porazili ji.  

Z mrtvých cárů se pomalu počala proměňovat v prach. Žena i vlci si ladnou rychlostí klestili cestu lesem dál a dál. Její světlo bylo v hluboké noci patrné ještě dlouhou dobu poté, co v dálce doznělo dusání vlčích tlap.  

Okolo domečku se rozhostilo ticho. Kolébající. Uklidňující. Zdánlivě nekonečné. Až nakonec – s prvním slunečním paprskem, který si po věcích prorazil cestu k domečku – zazpíval kos. Brzy se k němu přidali další ptáci a svět se pomalu znovu rozšvitořil. 

* 

Uteklo mnoho dalších nocí a mnoho dní, než její bosá noha znovu vkročila do měkkého mechu, který obklopoval její lesní chaloupku. Po měsících obléhání a závěrečném boji bylo místo zcela rozvrácené. Vyplundrované. Po zlatavé auře domova, která ji vždy vábila z dlouhých cest zpátky, nebylo ani památky. Okna i dveře byly pozotvírané a vyvrácené z pantů, v komíně hučela meluzína, domeček zel prázdnotou. 

Při pohledu na tu zkázu se do ní začala dávat zima. Rozešla se k domečku a vkročila do světnice. Nábytek, nádobí, všechny její osobní věci, vše bylo vlivem exploze rozházené po prostoru.  

Připomněla si, že čas všechno vyřeší, jenom když mu dá prostor. Na slzy bylo pozdě. Na smích bylo příliš brzo. 

Bezvýrazně se sehnula k ležící dřevěné židli, vzala ji za opěradlo a postavila ji zpět ke stolu, na němž ležely pozůstatky dohořelé svíce.  

Zadoufala, že jednou bude domov zase domovem. 

A vyrazila mu pomalým tempem vstříc. 

Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Bezesné noci

Bezesné noci
a modrá záře
linoucí se z tvého
otevřeného okna.

Bezesné noci,
převalování se
z jednoho boku na druhý.

Bezesné noci,
šeptání ve tmě,
pravda staletá,
snad od počátku světa
naše dvě duše nesmrtelné
doprovázející.

Bezesné noci a smích,
štěstí v současné vteřině,
láska dvou bytostí,
z nichž jedna zrodila se pro druhou
a v širém světě
místo najít si nemohou.

Bezesné noci, štěbetání
a dlouhé minuty ticha.
Kdy na každém doteku,
na každém vzdechu
visí existence galaxií,
a při každém z nich
v hlubinách vesmíru
zrodí se nová hvězda.

Bezesné noci,
uhánění tmou.
Za svitu měsíce.
Musíš znát
pravdu staletou.

Bezesné noci
a zas ta modrá zář.
A dvě slova
– ta dokonalá,
nesmrtelná,
věčná…
Co pučí v nich jaro
a silou svou
dokáží zničit
nejeden svět.

Bezesné noci
plné vzpomínek.
Naděje.
Plné dvou slov
a vědomí,
že ty nejkrásnější věci
v široširém světě
nikdy nechodí samy;
že nikdy nechodí
jen tak.
Že každá magie a každé kouzlo
přichází s cenou,
jíž musíš zaplatit.

Před hvozdem II

Svět za téměř neproniknutelnou hradbou stromů byl jiný, než jaký si ho pamatovala. Po týdnech bloudění, zápasech se svými nejobávanějšími démony, po cestě ohněm i polární pouští, jen málo z toho, co viděla, dokázala rozeznat.

Veškeré její smysly byly stále ještě nastavené na pobyt ve tmě: Ušima stále ještě přivyklýma na ševelící i mnohdy hrobové lesní ticho podvědomě pátrala po praskání větviček, po přibližujícím se šustotu suchého listí na zemi, po nebezpečných zvucích v korunách i kvílení hlasů těch nejtemnějších bytostí poletujících nad korunami stromů. Oči si přivykaly na denní světlo také jen neochotně a pomalu. Nepřestávala si je znavenou rukou clonit a mžourala do světa před sebou. Ani žádný z pachů nepoznávala. Všechno se zdálo najednou šedivé, neskutečné, snad dokonce více snové než les, ze kterého se právě vymotala.

Vzduch, který nabírala do plic, byl ale o mnoho lehčí, než zatuchlý, na mnoha místech už po staletí nehybně stojící vzduch hvozdu. Protože ji najednou množství vjemů dotírajících na celou její existenci začalo přemáhat, nakonec zavřela oči a spustila ruce podél těla. Její kůži po celém těle zdobilo množství čerstvých šrámů a pohmožděnin, obličej i její potrhané zaprášené oblečení dávaly jasně najevo, kolik dní v prastaré džungli pobyla. Vlasy měla svázané do jednoho silného, rozvolněného copu, tu a tam ověnčeného zaklíněnou větévkou či suchým listem.

Jen pár metrů za ní se odnikud nikam táhl až donekonečna tmavě zelený neprostupný val stromů. Před ní se otvíral celý svět, na který se najednou cítila až příliš zesláblá, až příliš jiná…

Zhluboka se nadechla. Cítila, jak čerstvý vzduch odvívá pryč ty nejhorší části únavy. Jako by se buňky v jejím těle teprve teď začaly probouzet z tupého, jednotvárného a úmorného zážitku předchozích několika týdnů. S výdechem začínala pociťovat nevídanou věc – úlevu. A s každým dalším nádechem i výdechem se prohlubovala. Až nakonec zbyl jen klid, vzácná chvilka, kdy se cítila být neoddělitelnou součástí svého okolí, neoddělitelnou součástí celého vesmíru, a kdy dávalo všechno na světě, včetně její pouti, jejích nadějí i víry, naprostý smysl.

„Jenže,” ozvala se jedna z čerstvých ran na jejím levém předloktí, “nenapadlo tě, že si to vlastně všechno jenom nalháváš?” Na soubojích s démony není nikdy nic snadného. A šrámy, které při těch bojích utržíte, se hojí nejdéle. Jsou nevyzpytatelné. Nedají vám spát.

Hrdlo se jí stáhlo strachem. Srdce jednou jedinkrát vynechalo a potom se znovu rozeběhlo na maximum. V hlavě se vyrojilo množství otázek, stejně jedovatých a nepochopitelných, jako byla ta první. Kdo byla a proč se na tu cestu vydávala? Bude vůbec schopná ho v tom širokém, podivném světě najít? A nebylo už pozdě? Zapomněl? Neztratí ona sama cestu a pojem o čase a nebude nakonec tou bohapustou plání bloudit navěky osamělá, stejně jako plul od nepaměti démon nad zemí a sledoval, bez radosti i bez žalu, jak staletí za staletím uhání?

Propadala se zpět do temnot tajemství číhajících ve hvozdu a proklínala přitom všechny své mučitele, a toho největšího především – sebe samotnou. Ruce i nohy jí těžkly, vláčněly, až téměř nevěděla, jak jimi manipulovat. Dech se zrychloval a děsivé představy jí běžely před očima ve stále zrychlujícím se tempu až najednou…

Uslyšela, jak někdo vyslovil její jméno.

Prudce otevřela oči. Veškerý hluk utichl. Stál před ní on. Něžně ji dlaněmi držel za předloktí a třeštil oči plné překvapení do těch jejích. Dokonce i on byl jiný, než jakého si jej pamatovala. I na něm se jeho cesta podepsala. Než se ale stačil ozvat další šrám utrpěný ve hvozdu, uvolnila si ruce a pevně ho objala. Tiskla se k němu tak silně, jako kdyby se neviděli celá staletí, a s takovou nutkavostí a zápalem, jako kdyby ho minimálně stejně tak dlouho už neměla pustit.

Když jí pevně ovinul ruce kolem pasu a s úlevou jí vydechl do vlasů, věděla jistě jednu věc: že z těch důležitých věcí se nezměnila jediná. Při chladné letmé vzpomínce na jeden ze soubojů z hvozdu se oklepala a přivinula se k němu ještě těsněji.

Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

V zahradě

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by se ve spánku topil, ruce a nohy se mu mírně, nekontrolovatelně chvěly. Cítil, že odeznívá něco, co nebylo tak úplně v pořádku. Pocit neovladatelnosti se ale postupně zmenšoval, dokud nezmizel úplně.

Při každém nádechu ho v nose a v plicích svlažoval chladný vlhký vzduch a zanechával v něm čirý pocit klidu, pokory a nenásilné odevzdanosti. Chladil i povrch, na kterém jeho znovu zdravé a silné tělo leželo, ale zima mu nebyla. Aniž by se hnul, aniž by otevřel oči, měl silný pocit sounáležitosti s tímto místem. Ve vzduchu voněla tráva, rozličné květinové vůně i voda, kterou slyšel zurčet zpovzdálí. Voněly, ale neubližovaly. Mezi zvuky, které ho obklopovaly, nakonec začal rozeznávat šumění listů v korunách stromů, pomalu sílící hlasy ptáků i šepot trávy, jak se jí bryskně proháněl lehký vánek. Mohl by tak ležet celé věky, ale zvědavost ho nakonec přemohla, a tak přeci jen nakonec otevřel zeširoka oči.

Množství světla ho nejprve oslepilo. Až po několika okamžicích začal postupně rozeznávat obrysy svého okolí, které se postupně vyplňovaly barvami a texturami, až byl nakonec obraz kompletní. Ležel na louce v lese. Jak stále ještě třeštil oči do oblak, viděl nad sebou azurově modré nebe lemované korunami stromů, které louku obklopovaly. Slunce nikde neviděl a stíny byly podivně rozmazané, rozmlžené, jako kdyby si s nimi malíř obrazu nevěděl tak úplně rady. Na dokonalosti to ale ničemu neubíralo. Pomalu se posadil.

Poslední ztuhlost zad, kterou ještě pociťoval, s tímto pohybem zmizela. Zůstal jen zvláštně uklidňující pocit lehkosti, jako kdyby všechna svá trápení a všechny bolesti zanechal jinde, na místě, které snad existovalo mimo tento kouzelný svět, možná dokonce v jiné dimenzi. Palouk, na kterém se nacházel, byl obklopen vysokými duby, buky a habry, v bylinných patrech pod nimi bylo prostřeno borůvčím, mechem a dalšími rostlinami, které nedokázal na tu vzdálenost rozpoznat. Dokonce i vysoká tráva, která ho obklopovala, hrála různými barvami; červenými vlčími máky, zlatými blatouchy, modrými pomněnkami i fialovými zvonky.

Z místa, kde se nacházel, vedla slabě vyšlapaná lesní pěšinka. Zrovna ve chvíli, kdy ji zpozoroval a začal sledovat, ve kterých místech mu mizí z dohledu, po ní vyšlo ven stvoření. Na dálku ji nedokázal rozpoznat, ale když došla na okraj louky, poznal, že je to kuna. Na chvíli se posadila a věnovala mu stejně zvědavý pohled, jako ten, který vrhal on na ni. A zatímco se podivoval nad tím, jak je možné, že se ho kuna nebojí, s významný pohledem se zvedla, otočila a rozvážným krokem zamířila zpátky. Po pár krocích se zastavila, otočila a znovu na něj zvědavě upřela své oči jako dva černé korálky, jako kdyby ho k něčemu vyzývala. Když to udělala podruhé, něco ho napadlo.

„Chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se. Normálně by mu ten dotaz připadal nepatřičný. Ale tady nebylo nepatřičné nic. Kuna se dala znovu do pohybu a zamířila po pěšince hlouběji do lesa. V rychlosti vstal a pospíšil si do lesa za ní, aby ji neztratil z dohledu.

V lese míjel všemožné divy. Z míst daleko od pěšinky k němu místy doléhal veselý ženský smích, jinde měl zase pocit, že ho z hustého porostu sledují stíny, míhají se kolem cesty, kam dopadalo nejvíce světla, a přeměřují si ho. Žádný z nich si ale na pěšinu netroufl a on sám se držel nadohled své čtyřnohé průvodkyně.

Když konečně vyšli z lesa, světlo mělo jinou barvu. Kmitaly v něm růžové a oranžové odstíny a mírně sláblo. Kdyby snad tušil, kde ho hledat, ověřil by si, že slunce brzo zapadne. Rozhlédl se. Pěšina vedla přímo k prosklenému zahradnímu domku na nedalekém kopci, který kolem dokola obklopovalo nepřeberné množství různých rostlin – od mechů, netřesků a voňavých bylinek, některých léčivých a jiných smrtonosných, přes jahodníky, malinovníky i luční květiny a trávy k šeříkům, bezům, jabloním i vysokým třešním.

Kuna se ujistila, že má zpět jeho pozornost, když se rozeběhla k zahradnímu domku, skotačivě vyskákala po deseti schodech, které k němu vedly, a zmizela někde v prostoru za ním. Vydal se tedy mírně nejistým krokem k prosklené budově na kopci.

Na každém schodu ho přepadaly nejistoty. Přemýšlel nad tím, co ho v domku čeká. Ale pokaždé, když začínalo hrozit, že se ve svých myšlenkách ztratí příliš a už nenajde cestu zpět, mu vítr ve vlasech, přeletěvší ledňáček nebo vůně květin ze zahrady připomněly, že správná cesta leží před ním. Pokaždé tedy poslechl ten zvláštní pocit ve svém nitru a posunul se o krok dál.

Nakonec stanul na prahu toho zvláštního stavení.

Nevěděl ani, jestli je vůbec možné, aby takový dům stál. Byl to vlastně obrovský skleník s množstvím průduchů a otevřených oken a otvorů, vymyšlený tak, aby mohl vzduch proudit svobodně dovnitř i ven. Konstrukce byla kovová, ale jinak bylo vše uvnitř ze starého, hrubě opracovaného dřeva; podlaha, skromný nábytek i obrovské nádoby na rostliny, které přebíraly vládu nad většinou vnitřního prostoru. V rozích i podél stěn spokojeně zurčela voda, snad důmyslně přivedená odkudsi zvenčí. Spolu s čerstvým vzduchem dovnitř vletělo pár motýlů, na jedné z květin se usadil vrabec, do hnízda ve vrchní části zadní dřevěné příčky se vrátila vlaštovka. Fascinovaně je všechny pozoroval, neschopen slova, jen pouhého obdivu.

Až po chvíli si všiml, že ho zpoza rohu pozoruje ona, a polekal se. Ne snad proto, že by jej vyděsila, ale proto, že si jí nevšiml dřív. Zeširoka se usmála, v očích se jí mísila nekonečná radost s přídavkem snad vždy přítomného hloubavého smutku, a rychlým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi na pouhé centimetry. Objala ho. Tak silně, jako před tisíci lety, kdy se viděli naposledy. Přivřela oči, aby zastavila příval slz, a myslela jen na tento okamžik. Věděla, že je na dlouhou dobu jediný.

Mocně ji objal kolem pasu. Už nepřemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Nepřemýšlel nad ničím. Byl dokonale šťastný.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Chvěla se po celém těle, protože věděla, co bude následovat. „Budu čekat.“

Potom ho jednou jedinkrát políbila…

 

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by ve spánku cestoval na to nejzazší místo ve vesmíru. Cítil, že procitá do skutečného dne, na míle vzdálenému barvám, vůním a zvukům, které ještě doznívaly v jeho nejčerstvější paměti. Začínal cítit, jak ho v nose šimrá jeho stará známá alergie, cítil horko, které sem proudilo z rozpálené ulice.

Po teplotě, se kterou šel spát, ale nebylo ani památky.

Společníci.

Svírá ti hrdlo,
jen občas povolí,
to abys vzduch
na poslední chvíli
mohla do plic nabrat.
Bude teď
nejlepší přítelkyní,
tvým průvodcem
na každém kroku.
Tak zvykej si rychle.

Nic bezbolestné
snad nemůže být krásné,
za každou magii
platí se různou cenou.
Pro všechno to,
co ty čáry ti přinesou,
jsi ochotná zaplatit.
Není to víc,
než kolik zaplatit můžeš.
Ale tu cenu pocítíš.
Na každém kroku.

Srdce ti zamotal,
ovinul had.
Jsou dny, kdy spí,
a jeho stisk
pomalu poleví.
Skoro zapomeneš,
že v otevřených ranách
spojeně dřímá
a ve snách snad
plánuje dál
jak úřadovat v pustině
tvojí duše má.
Pak stačí málo,
vrtoch
nebo snad
ta nejzásadnější věc.
Probudí se.
Má hlad.
A ovíjí tvůj sval
neúprosným stiskem
celé délky
svého leskle temného těla.

Bude teď
nejlepším přítelem,
tvým společníkem
při každé tesklivé myšlence.
Tak zvykej si rychle.

Protože čas
už pomalu vypršel.

227C1B2F-BC3E-4292-BE31-3527510DEF05

Volný pád

Když odezní hněv,
všechna ta prázdnota
vyplní se smutkem.
Tak jako vždycky.
Vztek nese sílu
a s ním
můžeme být neporazitelné.
Ale netrvá věčně.
Snad bohužel.

Nakonec jsi to zas jen ty,
kdo musí se vyrovnat
s věcmi,
jimž nerozumí.
Bez hněvu, bez vzteku,
sama.
Se srdcem v oblacích,
snad padajícím střemhlav k zemi,
a hlavou
pohřbenou dávno
se sbírkou snů
v tvém oblíbeném parku.

Bezbranná

Napospas vrtochům
osudu vydávám se,
když každé ráno
bez dechu
netrpělivě vyčkávám.
Plna naděje,
zanechávaje pochyby,
výčitky
a smutek
na prahu domova.

Možnosti žádné
už nezůstaly.
Odhodila jsem dávno
všechna svá brnění,
propustila jsem
své nejvěrnější strážce.
Stojím na podstavci.
Odhalená.
Nahá.
Bezbranná.
Bezbranná vůči tobě,
bezbranná vůči osudu.

Děsíš mě stejně tak,
jako mě k sobě vábíš.
Vždyť kdo může člověku ublížit víc
než ten,
koho si pustí nejblíž k tělu.
Nejblíž k duši.
A tak jen sedím,
vyčkávám.
Plna neovladatelné bázně,
plna vzpomínek na tebe.

 

07348404-AD48-4A79-B1A0-9D630B0C9C87