V mlze

Je to zvláštní ráno. Po napůl probdělé noci se vstává nepřirozeně lehce. Na mysl nedotírá žádná z obvyklých nejistot. Všechno se zdá uložené ke spánku, uzavřené a zpečetěné. Přesto, ten podivný klid je vykoupen nic neříkající prázdnotou. Podobně, jako když vám zmizí něco důležitého z pokoje.  

Nejprve si nevšimnete, že ta věc je pryč, ale všechno se najednou zdá podivně nevyvážené. Když vám konečně dojde, co se stalo, přemýšlíte… Opravdu vás taková chybějící maličkost dokáže takhle vyvést z rovnováhy? Vždyť jich máte ještě spousty – spousty malých kousků sebe, které z vás dělají vás. Když o jednu přijdete, co se může stát? Zkoušíte jít dál. Ale nejde to. Až po nějaké další době si všimnete otevřených ran na svém těle.  

To vám krvácí duše. To se všem těm malým kouskům vás stýská po té, která odešla. 

Loučit se s Malým princem mě stojí veškerou energii, veškeré sebeovládání… Přesto bych se s ním dokázala loučit zas a znovu, až do konce dní celého světa. 

* 

A přestože si celé ráno lebedím v pocitu, jak správné rozhodnutí jsem udělala, celou cestu na vlak nedoufám v nic jiného, než že Malého prince uvidím. Na chvíli. Jednou se usmát. Nebo i zamračit. Vědět, že byl skutečný. Že pořád skutečný je… 

Celý kraj je přikrytý mlhou. Nedohlédneme dál než na dvě stě metrů, autobusák a já. Autobus je plný dětí, ale dnes nevnímám žádné z nich. Jsem jen já a ta neprostupná mlha přede mnou, plná nezřetelných obrysů, světel, která začínají dávat smysl teprve až tehdy, když jsou příliš blízko mě. Svět se zdá podivuhodně prázdný a zároveň plný věcí, kterým už nerozumím. Celý vesmír se rozpadl, abych po jeho troskách mohla odejít. Ale odejít k čemu a kam? Proč vlastně? 

Když dobíhám vlak, připadám si trochu směšně. Se sluchátky na uších slyším každý svůj krok. Jak otřásá mým tělem, náhle tak těžkým a hromotluckým. Kam vlastně pospíchám, když mě tu nikdo nečeká? 

Nečeká. 

Malý princ už dávno odjel. Je to tak správně. Je to tak správně? 

Tu otázku nedokážu přestat převracet v mysli. Rozum ví jedno, ale srdce táhne mě zpět.  

* 

Všichni úvalští trollové jezdí teď se mnou. Tchán, Švýcar i všichni jejich kumpáni. Občas si říkám, jestli se mi uvnitř všichni smějí. Spíš jsou ale dostatečně zaměstnáni svými prázdnými životy. Nedovedu si teď představit, že by život snad mohl být jiný než prázdný. Ani s tou svobodou, která mě teď žene dál. Nevím už vůbec nic. 

Vjíždíme do lesa. Je už dostatek světla na to, aby byl vidět kouzelný svět stromů, lesních skřítků a zvířat. I zde vše neúprosně obestupuje mlha. Stromy rostoucí blízko u trati jsou překvapivě ostré. Vypadají z okna vlaku tak skutečně, že by se jich snad člověk mohl dotknout. Kdyby chtěl. Je ještě možné dotýkat se stromů?  

Je tolik částí lesa, které jsme s Malým princem nikdy neviděli. Některé byly moc blízko nebo moc na očích, jiné zase příliš daleko pro čas, který jsme si mohli dovolit pro sebe odměřit. Je tolik částí lesa, které bych s Malým princem ještě chtěla prozkoumat. Kdyby nebylo toho otravného světa okolo… 

Jak projíždíme lesem, pouštím svou unavenou, bolavou duši na volno. Prolétá mezi stromy a hledá svou ztracenou část. Les je chladný. Vlhký. Zebou z něj ruce a studí chodidla, i když moje tělo sedí v teple vlaku. Vzduch příjemně chladí v plicích a uklidňuje. Přesto… neexistuje na světě snad nic smutnějšího.  

Stejně jako moje začarovaná zahrada, i les se bez Malého prince ukládá ke spánku. Snaží se budit dojem, že jen na pár měsíců, jen do příštího jara, kdy vypučí zčerstva nanovo. Ale já mu nevěřím. Zdá se mi, jako by se ukládal k poslednímu spánku, tomu věčnému, ze kterého už jej neprobudí žádné z kouzel, která má lesní čarodějka v zásobě. Lesní čarodějka, která je bez Malého prince téměř tak zesláblá, jako v době, kdy o něj musela bojovat se svými nejzarputilejšími démony. A s těmi jeho také. 

Svět za okny se téměř nedá snést. Vlastně nevím, jestli existuje místo, kde jsem se po boku Malého prince ještě neprocházela. Trollové ve vlaku se usmívají, jako by snad tušili, odkud se bere mé zoufalství. Beru do rukou knížku, která mě učí, jak být silná. Jak běhat s vlky. Jak poslouchat svůj vnitřní hlas beze strachu. Mučí mě, v kolika ohledech má pravdu. Vědět, co je nejlepší, je nejhorší. Stačilo by tak málo, abych mohla Malého prince znovu uvidět. Ale nějaká stará síla uvnitř mě, ta, která se stará o moje bezpečí, mě nepouští z dohledu. Ta, která ví, prostě ví. Bez ohledu na to, co cítím. Zradit ten hlas by znamenalo zradit sama sebe. 

Dnes už Malý princ pokračuje dál. Nevím, kam. Něco mi říká, že ne na svou planetu, ani za svou květinou. V tomhle příběhu je totiž všechno zvláštně popletené. Jako jeho květina můžu doufat, že na planetkách, které potká, najde klid. A že se jednou znovu setkáme na té naší planetě, kde bude všechno zase dávat ten jasný a ničím nezpochybnitelný smysl. 

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt