Bezesné noci

Bezesné noci
a modrá záře
linoucí se z tvého
otevřeného okna.

Bezesné noci,
převalování se
z jednoho boku na druhý.

Bezesné noci,
šeptání ve tmě,
pravda staletá,
snad od počátku světa
naše dvě duše nesmrtelné
doprovázející.

Bezesné noci a smích,
štěstí v současné vteřině,
láska dvou bytostí,
z nichž jedna zrodila se pro druhou
a v širém světě
místo najít si nemohou.

Bezesné noci, štěbetání
a dlouhé minuty ticha.
Kdy na každém doteku,
na každém vzdechu
visí existence galaxií,
a při každém z nich
v hlubinách vesmíru
zrodí se nová hvězda.

Bezesné noci,
uhánění tmou.
Za svitu měsíce.
Musíš znát
pravdu staletou.

Bezesné noci
a zas ta modrá zář.
A dvě slova
– ta dokonalá,
nesmrtelná,
věčná…
Co pučí v nich jaro
a silou svou
dokáží zničit
nejeden svět.

Bezesné noci
plné vzpomínek.
Naděje.
Plné dvou slov
a vědomí,
že ty nejkrásnější věci
v široširém světě
nikdy nechodí samy;
že nikdy nechodí
jen tak.
Že každá magie a každé kouzlo
přichází s cenou,
jíž musíš zaplatit.

V zahradě

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by se ve spánku topil, ruce a nohy se mu mírně, nekontrolovatelně chvěly. Cítil, že odeznívá něco, co nebylo tak úplně v pořádku. Pocit neovladatelnosti se ale postupně zmenšoval, dokud nezmizel úplně.

Při každém nádechu ho v nose a v plicích svlažoval chladný vlhký vzduch a zanechával v něm čirý pocit klidu, pokory a nenásilné odevzdanosti. Chladil i povrch, na kterém jeho znovu zdravé a silné tělo leželo, ale zima mu nebyla. Aniž by se hnul, aniž by otevřel oči, měl silný pocit sounáležitosti s tímto místem. Ve vzduchu voněla tráva, rozličné květinové vůně i voda, kterou slyšel zurčet zpovzdálí. Voněly, ale neubližovaly. Mezi zvuky, které ho obklopovaly, nakonec začal rozeznávat šumění listů v korunách stromů, pomalu sílící hlasy ptáků i šepot trávy, jak se jí bryskně proháněl lehký vánek. Mohl by tak ležet celé věky, ale zvědavost ho nakonec přemohla, a tak přeci jen nakonec otevřel zeširoka oči.

Množství světla ho nejprve oslepilo. Až po několika okamžicích začal postupně rozeznávat obrysy svého okolí, které se postupně vyplňovaly barvami a texturami, až byl nakonec obraz kompletní. Ležel na louce v lese. Jak stále ještě třeštil oči do oblak, viděl nad sebou azurově modré nebe lemované korunami stromů, které louku obklopovaly. Slunce nikde neviděl a stíny byly podivně rozmazané, rozmlžené, jako kdyby si s nimi malíř obrazu nevěděl tak úplně rady. Na dokonalosti to ale ničemu neubíralo. Pomalu se posadil.

Poslední ztuhlost zad, kterou ještě pociťoval, s tímto pohybem zmizela. Zůstal jen zvláštně uklidňující pocit lehkosti, jako kdyby všechna svá trápení a všechny bolesti zanechal jinde, na místě, které snad existovalo mimo tento kouzelný svět, možná dokonce v jiné dimenzi. Palouk, na kterém se nacházel, byl obklopen vysokými duby, buky a habry, v bylinných patrech pod nimi bylo prostřeno borůvčím, mechem a dalšími rostlinami, které nedokázal na tu vzdálenost rozpoznat. Dokonce i vysoká tráva, která ho obklopovala, hrála různými barvami; červenými vlčími máky, zlatými blatouchy, modrými pomněnkami i fialovými zvonky.

Z místa, kde se nacházel, vedla slabě vyšlapaná lesní pěšinka. Zrovna ve chvíli, kdy ji zpozoroval a začal sledovat, ve kterých místech mu mizí z dohledu, po ní vyšlo ven stvoření. Na dálku ji nedokázal rozpoznat, ale když došla na okraj louky, poznal, že je to kuna. Na chvíli se posadila a věnovala mu stejně zvědavý pohled, jako ten, který vrhal on na ni. A zatímco se podivoval nad tím, jak je možné, že se ho kuna nebojí, s významný pohledem se zvedla, otočila a rozvážným krokem zamířila zpátky. Po pár krocích se zastavila, otočila a znovu na něj zvědavě upřela své oči jako dva černé korálky, jako kdyby ho k něčemu vyzývala. Když to udělala podruhé, něco ho napadlo.

„Chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se. Normálně by mu ten dotaz připadal nepatřičný. Ale tady nebylo nepatřičné nic. Kuna se dala znovu do pohybu a zamířila po pěšince hlouběji do lesa. V rychlosti vstal a pospíšil si do lesa za ní, aby ji neztratil z dohledu.

V lese míjel všemožné divy. Z míst daleko od pěšinky k němu místy doléhal veselý ženský smích, jinde měl zase pocit, že ho z hustého porostu sledují stíny, míhají se kolem cesty, kam dopadalo nejvíce světla, a přeměřují si ho. Žádný z nich si ale na pěšinu netroufl a on sám se držel nadohled své čtyřnohé průvodkyně.

Když konečně vyšli z lesa, světlo mělo jinou barvu. Kmitaly v něm růžové a oranžové odstíny a mírně sláblo. Kdyby snad tušil, kde ho hledat, ověřil by si, že slunce brzo zapadne. Rozhlédl se. Pěšina vedla přímo k prosklenému zahradnímu domku na nedalekém kopci, který kolem dokola obklopovalo nepřeberné množství různých rostlin – od mechů, netřesků a voňavých bylinek, některých léčivých a jiných smrtonosných, přes jahodníky, malinovníky i luční květiny a trávy k šeříkům, bezům, jabloním i vysokým třešním.

Kuna se ujistila, že má zpět jeho pozornost, když se rozeběhla k zahradnímu domku, skotačivě vyskákala po deseti schodech, které k němu vedly, a zmizela někde v prostoru za ním. Vydal se tedy mírně nejistým krokem k prosklené budově na kopci.

Na každém schodu ho přepadaly nejistoty. Přemýšlel nad tím, co ho v domku čeká. Ale pokaždé, když začínalo hrozit, že se ve svých myšlenkách ztratí příliš a už nenajde cestu zpět, mu vítr ve vlasech, přeletěvší ledňáček nebo vůně květin ze zahrady připomněly, že správná cesta leží před ním. Pokaždé tedy poslechl ten zvláštní pocit ve svém nitru a posunul se o krok dál.

Nakonec stanul na prahu toho zvláštního stavení.

Nevěděl ani, jestli je vůbec možné, aby takový dům stál. Byl to vlastně obrovský skleník s množstvím průduchů a otevřených oken a otvorů, vymyšlený tak, aby mohl vzduch proudit svobodně dovnitř i ven. Konstrukce byla kovová, ale jinak bylo vše uvnitř ze starého, hrubě opracovaného dřeva; podlaha, skromný nábytek i obrovské nádoby na rostliny, které přebíraly vládu nad většinou vnitřního prostoru. V rozích i podél stěn spokojeně zurčela voda, snad důmyslně přivedená odkudsi zvenčí. Spolu s čerstvým vzduchem dovnitř vletělo pár motýlů, na jedné z květin se usadil vrabec, do hnízda ve vrchní části zadní dřevěné příčky se vrátila vlaštovka. Fascinovaně je všechny pozoroval, neschopen slova, jen pouhého obdivu.

Až po chvíli si všiml, že ho zpoza rohu pozoruje ona, a polekal se. Ne snad proto, že by jej vyděsila, ale proto, že si jí nevšiml dřív. Zeširoka se usmála, v očích se jí mísila nekonečná radost s přídavkem snad vždy přítomného hloubavého smutku, a rychlým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi na pouhé centimetry. Objala ho. Tak silně, jako před tisíci lety, kdy se viděli naposledy. Přivřela oči, aby zastavila příval slz, a myslela jen na tento okamžik. Věděla, že je na dlouhou dobu jediný.

Mocně ji objal kolem pasu. Už nepřemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Nepřemýšlel nad ničím. Byl dokonale šťastný.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Chvěla se po celém těle, protože věděla, co bude následovat. „Budu čekat.“

Potom ho jednou jedinkrát políbila…

 

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by ve spánku cestoval na to nejzazší místo ve vesmíru. Cítil, že procitá do skutečného dne, na míle vzdálenému barvám, vůním a zvukům, které ještě doznívaly v jeho nejčerstvější paměti. Začínal cítit, jak ho v nose šimrá jeho stará známá alergie, cítil horko, které sem proudilo z rozpálené ulice.

Po teplotě, se kterou šel spát, ale nebylo ani památky.

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor