8 tipů na zvýšení vaší efektivity

Všichni máme své sny, dokonce i určité představy či snad i plány, jak jich dosáhnout. A pro některé, zdá se, je to procházka růžovou zahradou. Někdy ale nemusí už zbývat energie nebo čas na to, abychom se po všech těch nezbytných úkonech věnovali ještě činnostem, které nám osobně přinášejí radost, zadostiučinění a pocit seberealizace.

Díky dlouhodobému home officu, kterým mě tento rok obdařil, jsem měla prostor trochu experimentovat a zjistit, jak se vypořádat s nekonečnou a nervy drásající únavou, která mě v každodenním závodu o čas sužovala. A zjistila jsem spoustu užitečných věcí, o které se s vámi chci teď podělit!

Předně musím říct, že mnoho z těch věcí bych za jiných okolností nevyzkoušela. Chyběly by k tomu čas, energie a tím pádem i dostatečně silná vůle. Práce z domova sice může mít své nevýhody (pro ostatní, já zatím stále žádné nenašla), ale rozhodně ušetříte neskutečné množství času, který můžete potom věnovat odpočinu a dále i vlastnímu rozvoji. Takže za seznam těchto aktivit, které mi pomáhají zvládnout toho během dne daleko víc než kdysi, opravdu vděčím času ušetřenému na dojíždění do Prahy.

Myslím, že každý z nás hledá způsoby, jak se necítit neustále tak unaveně, jak zvládnout během dne víc a víc, jak se prostě stát superženami a supermuži, jaké z nás moderní společnost chce mít. A tak zkusíme tamhle to a tady tohle. Co jsem si v posledních dnech uvědomila, je však to, že je nutné všechny tyto návyky dodržovat dohromady. Současně. Ve stejnou dobu.

Zpočátku se můžou některé zdát ochromující, ale nebojte, naskakovat se na ně dá postupně. Vím, že pro každého funguje něco jiného, ale i kdyby tenhle seznam měl pomoci jen jednomu člověku, musím se o něj s vámi podělit.

Takže, připraveni? 🙂

1. Sklenice vody po ránu a pitný režim

Bude to úplně první věc, kterou ráno uděláte. Dokonce možná ještě předtím, než stačíte úplně rozlepit oči. Tělo je po celé noci pořádně dehydratované a sklenice čisté vody po ránu vám pomůže nastartovat oběh a vstát z postele lehčeji.

Připravte si k posteli večer předtím, než se uložíte ke spánku, láhev nebo sklenici s vodou. Pokud ji budete mít na dosah ruky z postele, tím lépe. Zajistíte tím, že vodu budete moci vypít skutečně hned, nikoliv s myšlenkou, že „jen, co se dostanete do kuchyně“, „jen, co dopijete kafe“, „jen, co si vyčistíte zuby“ a nakonec „jen, co doběhnete na autobus“.

Ne, vypijte ji hned. Každé ráno. A sledujte, jak se dějí zázraky.

A samozřejmě, když takhle pěkně vykročíte, nezapomeňte si během dne hlídat i ten tisíckrát skloňovaný pitný režim.

2. Zkuste říct kofeinu NE

Já vím, já vím. Pro nás pro všechny znamená káva tolik, je to ranní rituál, probouzedlo, společenská smlouva, důvod protáhnout si nohy na cestě do kuchyňky i chvilka klidu, se můžeme odtrhnout od svých běžných starostí. A ta chuť, ta vůně! Já vím, kávu mám také ráda.

Přesto všechno musím říct, že jsem kávu slavnostně pít přestala a už se k jejím lahodným chuťovým křivkám nehodlám nikdy vrátit. Proč? Někdy je prostě dobré uvědomit si, že i když je něco líbivé a na povrchu skvělé, může nám to uvnitř způsobovat více škody než užitku. A tak to bylo v mém případě i s kávou.

Po jejím vysazení před dvěma měsíci jsem si nemohla nevšimnout rozdílů v tom, jak se ve svém těle cítím, a uvědomila jsem si, kolik problémů, se nimiž jsem se potýkala, bylo umocněno nebo přímo způsobeno nadměrnou konzumací kofeinu.

Označila bych se přitom za zodpovědného konzumenta kávy, moje denní dávka zřídkakdy přesáhla dva šálky denně a odpolední kávu jsem se vždy snažila stihnout během brzkých odpoledních hodin tak, aby mi nezasahovala do spánkového režimu. Přesto zpětně musím říct, že nespavost a nemožnost usnout, přestože jsem byla k smrti unavená, můžu přičítat právě konzumaci kávy. A nejen to.

Jako asi každý jsem měla v životě své vrcholy i pády a z mnoha těchto pádů jsem si odnesla šrámy, které mi dodnes způsobují úzkosti a panické záchvaty. Po vysazení kávy z  jídelníčku se s nimi potýkám znatelně méně. A každý, kdo jimi kdy trpěl ví, že to je k nezaplacení!

A nakonec, poté co překonáte první týden dva, v závislosti na tom, jak moc jste na kávu navyklí, se bez ní budete cítit mnohem odpočatější, energičtější a připraveni na cokoliv, co vám den přinese.

Z celého seznamu se tento krok může zdát jako ten nejobtížnější, ale přísahám – opravdu to za to stojí!

3. Přerušovaný půst

Jedna z novinek, kterou jsem zařadila teprve nedávno, už po pár dnech ale cítím rozdíl. Přerušovaný půst funguje tak, že si během dne vymezíte časové okénko, během kterého můžete jíst, a po zbytek času držíte půst. Pro začátečníky a ženy se doporučuje poměr 10 hodin stravování ku 14 hodinám půstu, je ovšem možné i přitvrdit na režim 8 : 16. Znám i takové, kteří jedí jen jednou denně!

Protože na sebe ovšem nejsem zas takový tvrďák, jaký bych ráda byla, vydala jsem se cestou toho nejmenšího odporu, tedy režimem 10 : 14. Protože jsem spíše sova a stále ráda ponocuji, začínám snídaní v 10 hodin a večeři musím stihnout do osmi do večera. Jsem dlouhá léta zvyklá na snídani hned po probuzení, takže ranní čekání na první jídlo je pravděpodobně ta nejnepříjemnější část, ani zdaleka však není tak těžká, jak jsem čekala. Ovšem ale platí, že stále pracuji z domova.

A jaké jsou výsledky? Mám menší chuť na sladké a jiné nezdravé pochutiny během dne, eliminuje se tím noční mlsání a obecně toho člověk sní podstatně méně. V průběhu dne mám víc energie a neunavím se tak rychle, takže se můžu pustit do psaní třeba i po práci. Což by dříve nepřipadalo v úvahu.

4. Pár minut tance pro probuzení

Jak už jsem zmínila, jsem sova. Probouzení a lezení z postele je pro mě snad ta nejobtížnější věc z celého dne. Člověk pak často nevstává s tou nejlepší náladou. Já osobně si připadám jako fialový mimoň z filmu Já, padouch 2. Nebo alespoň jsem si tak připadala, před tím vším.

Takže, jak s tím zatočit? Je snadné si přečíst, že pohyb po ránu člověku rozproudí krev a připraví ho na jeho náročný den. Otázkou však zůstává, jak toto převést do praxe, že? Pokud si ráno připravujete snídani, make-up nebo cokoliv jiného, postačí vám zapnout si k tomu oblíbenou hudbu a trochu se rozvlnit do jejího rytmu. Pár minut tance u kuchyňské linky a den je o poznání barevnější!

5. Pravidelné vstávání

Tohle je zvyk, na kterém stále pracuji. Přesto ale už teď vím, že ve dnech, kdy se mi podaří vstát mezi sedmou a osmou hodinou, toho stíhám víc a jednoduše jsem sama se sebou mnohem spokojenější.

Řada známých osobností historie se tímto pravidlem řídila také: vstávali nejen pravidelně, ale také brzy ráno. Snad je to tím, že má člověk potom pocit, že den využil na maximum. Stihnout si odškrtnout několik svých restů ještě před snídání je přeci jen fajn.

6. Meditace

O meditaci píšu často, píšu ráda. Pro lidi, kteří ji nikdy nevyzkoušeli, se to může zdát nepochopitelné, ale ti, kteří s meditací a vědomým dýcháním mají své zkušenosti, vědí.

Jedná se o jednoduchou metodu, jak rychle (může vám zabrat od pár minut při jednoduchých dechových cvičeních až k několika desítkám minut) a efektivně (rozdíl na sobě pocítíte hned a trvá!) snížit stres a vrátit svou pozornost zpět k problémům, které potřebujete řešit. Nebo ke snům, které si chcete plnit.

Nikdy přitom meditace nebyla tak dostupná jako dnes. Ať už sáhnete po meditační aplikaci (sama můžu doporučit Calm, i kdyby jen jeho bezplatnou verzi) nebo nepřeberném množství videí na YouTube, nemůžete udělat chybu.

7. Stravovat se zdravěji a vědomě. Totéž platí i pro alkohol

Ano, i tohle tady už bylo, že? Nejsem ovšem zastánce tvrdých diet a omezení, pevně věřím ve zlaté pravidlo „všeho s rozumem“. Jenom je nutné naučit se ten rozum (a potřeby svého těla) vnímat a řídit se jimi.

Ať už se jedná o únavu blížící se kómatu po burgeru s hranolkami nebo dehydrataci a bolest hlavy po noci hýřící cidery a neonovými světly velkoměsta, je dobré se z těchto stavů ponaučit. Nemá cenu si nic zakazovat, jen je fajn si uvědomit, kdy se bez některých potravin člověk raději obejde, protože by si po nich stejně připadal unaveně, malátně a (v mém případě) také úplně neschopně.

8. Žádný Facebook a zprávy před spaním

Množství z bodů výše vám pomůže kvalitněji spát. Zde to platí dvojnásob. Možná na sociální sítě moc nechodíte a nezajímá vás, co se děje ve světě. Jste šťastlivec. Pro mě jako chronického nespavce byl tento zlozvyk však obzvláště nebezpečný. 

Mnozí z vás to jistě také znají: nemůžete usnout, minuty pomalu ubíhají a vaše oči ne a ne se zavřít. A tak si řeknete: „Jasně, podívám se, co je nového na Facebooku (Instagramu, ČT24, kdekoliv)… To nemůže uškodit.“ V lepším případě to skončí tak, že hodiny a hodiny scrollujete Instagramem a rozdáváte srdíčka, v horším se naštvete nebo vyděsíte při čtení zpráv ze světa a komentářů pod nimi. Výsledkem jsou promrhané hodiny, které jste mohli využít ke spánku (nebo dělat něco obecně konstruktivnějšího), a namísto toho, aby vás daná aktivita uspala, vás často naopak ještě více probudí. Odkládáte telefon a začínáte nanovo.

Pokud nemůžete usnout, můžete vyzkoušet hned několik technik (po vyřazení kofeinu a sladkostí před spaním z jídelníčku). Je možné si pustit audioknihu nebo příběh z mobilu, Spotify, YouTube nebo již zmiňovaný Calm se svými příběhy na dobrou noc by měly postačit. Další možností je pustit si uklidňující hudbu nebo zvuky přírody – jako malí jsme s bráchou poslouchali zvuky bouře nebo klokotající řeku na CD. Teď mám nejraději zvuk mořských vln převalujících se na pobřeží. Meditace a hluboké dýchání fungují také skvěle.

Mou nejoblíbenější činností před usnutím je ovšem imaginace, vymýšlení vlastních příběhů. Člověk se může pustit kamkoliv, dělat cokoliv, poznat kohokoliv. A při tom všem pohodlně odplachtit ke spokojenému spánku.

Co pomáhá s efektivitou vám? 🙂 Komentujte, lajkujte, sdílejte a brzy zase na viděnou!

S vlky

V lesním domečku vládla tma a chlad. Rozdělat oheň v malém otevřeném krbu naproti vchodovým dveřím bylo stále těžší a těžší. Dveře i okna byly zajištěné, ale ona se nemohla zbavit dojmu, že temnotu, která se plíživě otírala o stěny dřevěného stavení, to neudrží venku navěky. Čekala na známé kroky, kroky toho, jenž měl přinášet klid a bezpečí. Čekala, že temnotu rozežene a sluneční paprsky znovu dosáhnou až do nitra celé její existence. Její duše i srdce v bázlivé naději nečekaly na nic jiného. 

Napínala sluch a čekala. A čekala. 

* 

Svět se pomalu smršťoval a zmenšoval, až zdánlivě neexistovalo nic jiného než skomírající teplo domečku, kdysi kypícího životem, a temnota, která pohlcovala celý vnější svět. Každý nádech bolel víc a víc a každý úder jejího srdce trval tisíce let. Už si sotva dokázala vybavit zvuk svého smíchu nebo pocit štěstí rozlévajícího se jí od srdce do těch nejzazších částí jejího těla. Jediné, co jí zbývalo, byl její smutek a samota. Stále čekala na jeho kroky, i když se jí to zdálo spíše jako bláznovství. Čekala. Její tělo se třáslo zimou. A její smutek počal přecházet v naprostou prázdnotu. 

Kolem domečku se to hemžilo démony a strašlivými postavami z těch nejhorších nočních můr. Držela se od oken dál – přijít k nim blíže by stejně nedávalo smysl, slunce už přestalo vycházet. Slyšela ale jejich pohyby pod okny, slyšela jejich vzájemné šarvátky, jejich drápy klapající o kamennou cestičku, která vedla ke vstupním dveřím, jejich podivné vrčení a chroptění, kvílení… Jediná chvíle, kdy se všichni utišili, byla, když se neutišitelné kvílení ozývalo zevnitř domečku. To byla ta chvíle, na niž všichni čekali. Už jsou blízko, říkali si a hladově si při tom vyměňovali spokojené pohledy. V očích jim hrály škodolibé hvězdičky radosti.  

A ona mezitím uvnitř krvácela. 

* 

Až jednoho dne uviděla u okna probleskovat slabé světlo. Zachytila tu změnu jen pouhým koutkem oka, ale byla tak razantní, že ji donutila vstát z prochladlé podlahy. Na okamžik se jí zamotala hlava, nohy ji sotva nesly, ale přesto pomalu dokráčela k oknu. Vnímala slabě se rýsující tvář jednoho démona. Byl jiný než ostatní. Byl ochočený. Bez mrknutí oka, bez hnutí jediného svalu v tak trochu nelidském obličeji na ni pohlížel. Nemohla si být jistá, zda tam opravdu je nebo zda si s ní její mysl jenom zahrává. Ale vidět známou tvář, známou spřátelenou tvář, i když patřila démonovi, jí připomínalo něco ze života, který kdysi měla. A to něco se jí skutečně líbilo. 

Postavila se nejblíže k oknu, jak to jen šlo. Pokud tam skutečně stál, jejich obličeje od sebe dělilo jen několik desítek centimetrů a skleněná okenní tabulka ve dřevěném rámu. Strašidelně se na ni usmál. Ostatní monstra ve tmě začala běsnit, jejich děsivý ryk zesílil. Ale démon u okna jako by si toho nebyl vědom. Potom začal pohybovat rty. Něco říkal, ale čarodějka neslyšela ani hlásku. Snad se snažil vyhnout tomu, aby ho zaslechli ostatní. 

Čarodějka se soustředila na jeho rty, jak stále opakovaly ta samá slova dokola. Přemýšlela, vzpomínala na jeho hlas, na jeho slova, na dobrodružství, která spolu zažili. 

Potom najednou vzrušeně zašeptala: “Pamatuj na vlky!” Překvapeně se zostra nadechla a v tu chvíli démon zmizel. Domeček znovu obklopila temnota, ale najednou v té tmě visela nová slova. “Pamatuj na vlky,” zašeptala znovu.  

V tom šepotu bylo obsaženo vše – nová naděje, síla a víra, víra v sebe samotnou. 

* 

Tohle kouzlo nedělala už dlouho. Když ho vlastně použila poprvé, myslela si, že znovu už jej potřebovat nebude. Ale tak to zřejmě chodí – když dáváte věcem život naplno, musíte být schopni naplno přijmout, když se jejich čas chýlí ke konci.  

Noc za nocí opakovala stejný postup, opakovala stejná slova, nechávala svou duši rozjímat nad tím, jak chutná svoboda. Den za dnem vyhlížela a zkoumala, zda přišel ten správný čas. Minutu za minutou se v ní pomalu střádala ta prastará nevysvětlitelná síla; ta síla, která ji propojovala se všemi jejími předky, s celou přírodou a nakonec – i s celým vesmírem. 

Až najednou, jednoho dne, věděla, že ten správný čas nastal. 

* 

Bylo několik vteřin po půlnoci, ale podle světla se to dalo jen těžko odhadnout. Temnota kolem domečku zarputile přetrvávala. Přišel ale čas konečně se s ní utkat. Čarodějka najednou už neměla strach z toho, že vyjde ven a bude s ní bojovat. Jediné, co jí nahánělo téměř smrtelnou hrůzu, byla představa, že v jejím obležení zůstane, byť jen o další úder srdce déle. Byla připravená. Věděla, že souboj to bude náročný, ale nemohla už dál čekat. 

Zapálila masivní svíci stojící na stole uprostřed světnice. Prostor se zalil nevídaným vřelým světlem a plamen sám citelně zahříval okolní chladný vzduch. Postavila se čelem ke svíci i ke dveřím, zavřela oči a začala zpívat. 

Tóny jejího hlasu, náhle tak čistého a silného, jako by snad ani nenáležel jí samotné, začaly rozechvívat celý prostor domečku. Slova té písně zaznívaly z nejhlubších míst její duše a kloubily vzpomínky na doby dávno minulé, na dětství, na maminku, na kořeny, s těmi nedávnými, barvitými, a přitom zakalenými smutkem a nesplněnými očekáváními. Vše dávalo perfektní smysl, jako správně sestavená mozaika, na niž se musíte dívat z jednoho konkrétního bodu v čase a prostoru, abyste ji mohli správně chápat. 

Monstra za okny začala zběsile výt, prskat, škrábat a celou vahou svých těl narážet do stěn dřevěné boudy. Temnota kolem domečku se na chvíli zazdála ještě sevřenější, koncentrovanější a skutečnější. Ale čarodějka uvnitř zpívala dál a s každou další slokou zněla její slova jasněji, pevněji, skutečněji… 

V té nejkrásnější části se najednou ozvalo vlčí zavytí. Krásné, silné, mocné. V jeden moment přehlušilo všechno ostatní. Svíce na stole zhasla a zahalila tak světnici i slzy líně si razící cestu po její tváři do tmy. Na okamžik zavládlo ticho přerušované jen zběsilým tempem jejího bušícího srdce. Pak se ozvalo zavytí znovu. Blíže. Z opačné strany lesa mu vzápětí odpovědělo další zavytí, následované třetím i čtvrtým směrem. Domeček byl v obležení vlků, kteří spustili tu nejdokonalejší píseň, kterou kdy lidské ucho může vyslechnout. Jejich hlasy přinášely do údolí zpět starobylou a jen těžko pochopitelnou sílu, syrovost a bezprostřední blízkost k divoké přírodě.  

Když píseň utichla, rozeběhla se smečka jako na povel k domečku. Tlumené údery obřích tlap o proschlou lesní půdu po nějaké chvíli utvořily vlastní píseň. Nebo spíš její další pokračovaní. Neklid příšer v temnotě rostl, jak se starobylý válečný pochod dunivě přibližoval a netvoři se chystali k závěrečnému boji.  

Proti vlkům a jejich světlu ovšem neměli žádnou šanci. S tím, jak se přibližovali, začala realita nabývat nových fyzikálních zákonů. Uvnitř domečku začínalo pulsovat světlo. Oslepující bledá zář, která s každým úderem srdce nabývala na síle. Zvuk i čas přestaly existovat. Bylo jen světlo, ona, vlci a temnota za okny domečku, slábnoucí, přesto bojující až do úplného konce. 

Světlo brzy obsáhlo celý její svět. Mizely v něm vzpomínky, skromný nábytek světnice, ona, a nakonec i celý domeček. Země vibrovala a otřásala se ve svých základech. Celý vesmír byl tak tichý, až téměř křičel. 

Na kratičký moment vše pohaslo. Zlomek vteřiny, ve kterém kondenzoval každý klid před bouří, který kdy na Zemi zavládl. Potom světlo ve světnici explodovalo a v nekonečných vlnách vyrazilo do všech směrů. A její duše s ním. Byla zároveň všude a nikde, cítila celý svět a zároveň se v ní nepohnula jediná emoce.  

Když vlny čiré energie pomalu ustaly proudit, jedinou zářící, tichou, pulzující bytostí byla čarodějka stojící uprostřed světnice. Její kůže, oči, vlasy modře probleskovaly. Z jejího výrazu zmizela veškerá bázeň. Z jejího výrazu zmizela veškerá něha. Byla čirou pulzující energií. Jen velmi vzdáleně připomínala tu vřelou osobu, kterou všichni milovali. Čas na vřelost vypršel. 

Pomalým krokem vyšla ven doširoka otevřenými a z pantů vyvrácenými dveřmi. Smečka vlků se na chvíli uchýlila k ní a potom jako na povel všichni vyrazili do hlubokých lesů, které je obklopovaly. Alfa, čarodějka i všichni ostatní, bok po boku. Držela s nimi krok. Na tváři měla stále ten strnulý výraz bez emocí.  

Prorazili temnotou. Porazili ji.  

Z mrtvých cárů se pomalu počala proměňovat v prach. Žena i vlci si ladnou rychlostí klestili cestu lesem dál a dál. Její světlo bylo v hluboké noci patrné ještě dlouhou dobu poté, co v dálce doznělo dusání vlčích tlap.  

Okolo domečku se rozhostilo ticho. Kolébající. Uklidňující. Zdánlivě nekonečné. Až nakonec – s prvním slunečním paprskem, který si po věcích prorazil cestu k domečku – zazpíval kos. Brzy se k němu přidali další ptáci a svět se pomalu znovu rozšvitořil. 

* 

Uteklo mnoho dalších nocí a mnoho dní, než její bosá noha znovu vkročila do měkkého mechu, který obklopoval její lesní chaloupku. Po měsících obléhání a závěrečném boji bylo místo zcela rozvrácené. Vyplundrované. Po zlatavé auře domova, která ji vždy vábila z dlouhých cest zpátky, nebylo ani památky. Okna i dveře byly pozotvírané a vyvrácené z pantů, v komíně hučela meluzína, domeček zel prázdnotou. 

Při pohledu na tu zkázu se do ní začala dávat zima. Rozešla se k domečku a vkročila do světnice. Nábytek, nádobí, všechny její osobní věci, vše bylo vlivem exploze rozházené po prostoru.  

Připomněla si, že čas všechno vyřeší, jenom když mu dá prostor. Na slzy bylo pozdě. Na smích bylo příliš brzo. 

Bezvýrazně se sehnula k ležící dřevěné židli, vzala ji za opěradlo a postavila ji zpět ke stolu, na němž ležely pozůstatky dohořelé svíce.  

Zadoufala, že jednou bude domov zase domovem. 

A vyrazila mu pomalým tempem vstříc. 

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor