Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.