V mlze

Je to zvláštní ráno. Po napůl probdělé noci se vstává nepřirozeně lehce. Na mysl nedotírá žádná z obvyklých nejistot. Všechno se zdá uložené ke spánku, uzavřené a zpečetěné. Přesto, ten podivný klid je vykoupen nic neříkající prázdnotou. Podobně, jako když vám zmizí něco důležitého z pokoje.  

Nejprve si nevšimnete, že ta věc je pryč, ale všechno se najednou zdá podivně nevyvážené. Když vám konečně dojde, co se stalo, přemýšlíte… Opravdu vás taková chybějící maličkost dokáže takhle vyvést z rovnováhy? Vždyť jich máte ještě spousty – spousty malých kousků sebe, které z vás dělají vás. Když o jednu přijdete, co se může stát? Zkoušíte jít dál. Ale nejde to. Až po nějaké další době si všimnete otevřených ran na svém těle.  

To vám krvácí duše. To se všem těm malým kouskům vás stýská po té, která odešla. 

Loučit se s Malým princem mě stojí veškerou energii, veškeré sebeovládání… Přesto bych se s ním dokázala loučit zas a znovu, až do konce dní celého světa. 

* 

A přestože si celé ráno lebedím v pocitu, jak správné rozhodnutí jsem udělala, celou cestu na vlak nedoufám v nic jiného, než že Malého prince uvidím. Na chvíli. Jednou se usmát. Nebo i zamračit. Vědět, že byl skutečný. Že pořád skutečný je… 

Celý kraj je přikrytý mlhou. Nedohlédneme dál než na dvě stě metrů, autobusák a já. Autobus je plný dětí, ale dnes nevnímám žádné z nich. Jsem jen já a ta neprostupná mlha přede mnou, plná nezřetelných obrysů, světel, která začínají dávat smysl teprve až tehdy, když jsou příliš blízko mě. Svět se zdá podivuhodně prázdný a zároveň plný věcí, kterým už nerozumím. Celý vesmír se rozpadl, abych po jeho troskách mohla odejít. Ale odejít k čemu a kam? Proč vlastně? 

Když dobíhám vlak, připadám si trochu směšně. Se sluchátky na uších slyším každý svůj krok. Jak otřásá mým tělem, náhle tak těžkým a hromotluckým. Kam vlastně pospíchám, když mě tu nikdo nečeká? 

Nečeká. 

Malý princ už dávno odjel. Je to tak správně. Je to tak správně? 

Tu otázku nedokážu přestat převracet v mysli. Rozum ví jedno, ale srdce táhne mě zpět.  

* 

Všichni úvalští trollové jezdí teď se mnou. Tchán, Švýcar i všichni jejich kumpáni. Občas si říkám, jestli se mi uvnitř všichni smějí. Spíš jsou ale dostatečně zaměstnáni svými prázdnými životy. Nedovedu si teď představit, že by život snad mohl být jiný než prázdný. Ani s tou svobodou, která mě teď žene dál. Nevím už vůbec nic. 

Vjíždíme do lesa. Je už dostatek světla na to, aby byl vidět kouzelný svět stromů, lesních skřítků a zvířat. I zde vše neúprosně obestupuje mlha. Stromy rostoucí blízko u trati jsou překvapivě ostré. Vypadají z okna vlaku tak skutečně, že by se jich snad člověk mohl dotknout. Kdyby chtěl. Je ještě možné dotýkat se stromů?  

Je tolik částí lesa, které jsme s Malým princem nikdy neviděli. Některé byly moc blízko nebo moc na očích, jiné zase příliš daleko pro čas, který jsme si mohli dovolit pro sebe odměřit. Je tolik částí lesa, které bych s Malým princem ještě chtěla prozkoumat. Kdyby nebylo toho otravného světa okolo… 

Jak projíždíme lesem, pouštím svou unavenou, bolavou duši na volno. Prolétá mezi stromy a hledá svou ztracenou část. Les je chladný. Vlhký. Zebou z něj ruce a studí chodidla, i když moje tělo sedí v teple vlaku. Vzduch příjemně chladí v plicích a uklidňuje. Přesto… neexistuje na světě snad nic smutnějšího.  

Stejně jako moje začarovaná zahrada, i les se bez Malého prince ukládá ke spánku. Snaží se budit dojem, že jen na pár měsíců, jen do příštího jara, kdy vypučí zčerstva nanovo. Ale já mu nevěřím. Zdá se mi, jako by se ukládal k poslednímu spánku, tomu věčnému, ze kterého už jej neprobudí žádné z kouzel, která má lesní čarodějka v zásobě. Lesní čarodějka, která je bez Malého prince téměř tak zesláblá, jako v době, kdy o něj musela bojovat se svými nejzarputilejšími démony. A s těmi jeho také. 

Svět za okny se téměř nedá snést. Vlastně nevím, jestli existuje místo, kde jsem se po boku Malého prince ještě neprocházela. Trollové ve vlaku se usmívají, jako by snad tušili, odkud se bere mé zoufalství. Beru do rukou knížku, která mě učí, jak být silná. Jak běhat s vlky. Jak poslouchat svůj vnitřní hlas beze strachu. Mučí mě, v kolika ohledech má pravdu. Vědět, co je nejlepší, je nejhorší. Stačilo by tak málo, abych mohla Malého prince znovu uvidět. Ale nějaká stará síla uvnitř mě, ta, která se stará o moje bezpečí, mě nepouští z dohledu. Ta, která ví, prostě ví. Bez ohledu na to, co cítím. Zradit ten hlas by znamenalo zradit sama sebe. 

Dnes už Malý princ pokračuje dál. Nevím, kam. Něco mi říká, že ne na svou planetu, ani za svou květinou. V tomhle příběhu je totiž všechno zvláštně popletené. Jako jeho květina můžu doufat, že na planetkách, které potká, najde klid. A že se jednou znovu setkáme na té naší planetě, kde bude všechno zase dávat ten jasný a ničím nezpochybnitelný smysl. 

Na stezce v Krkonoších

vchodNa rozdíl od výletu na Sněžku, který byl spíše spontánním nápadem, náš výlet na novou rozhlednu v Janských lázních, Stezku korunami stromů, pro nás byl jedním z hlavních cílů v Krkonoších. Podobné projekty jsou v České republice k nalezení už tři a vzhledem k tempu, jakým tady vyrůstají, se dá usuzovat, že se jedná o velký trend. Ze všeobecného nadšení, které kolem těchto rozhleden panuje, by jeden čekal dechberoucí zážitek při průchodu korunami stromů, a ještě mrazivější výhled do kraje.

Marně.

 

Dlouhý oblíbeneczabradli portret

Pochod k rozhledně začíná na parkovišti, odkud musí návštěvníci zdolat asi 200 metrů
po rovince k pokladně. Pro lenochy jako dělané. Musím přiznat, že jsme měli tak trochu smůlu, když jsme narazili na neústupnou paní pokladní, která tvrdošíjně trvala na tom, že dvoukilová čivava v tašce na rozhlednu nesmí. Chápu, že pravidla jsou pravidla, ale na druhou stranu je to taky vždycky o lidech. Manžel tak sice ušetřil za jedno tučné dospělácké vstupné, ale z výletu toho moc neměl, když čekal na nás ostatní pod rozhlednou.

Osamělou procházku korunami stromů nečekejte (ledaže by se snad dalo počítat to, že vaše polovička zůstane trčet před vchodem). Vzhledem k velké oblibě, jaké se různé stezky v korunách i v oblacích těší, je spíše zbožným přáním, aby si člověk vychutnal nějakou svobodu či mystičnost, kterou si s korunami stromů odjakživa spojuje. Obdobně je to navíc i s domácí turistikou, jejíž obliba v posledních letech rovněž roste. Pokud se vám v létě podaří objevit nějaké turistické místo, které turisty tak úplně nepřetéká, můžete se považovat za šťastlivce. Lze ale smířlivě konstatovat, že tady na Stezce v korunách stromů Krkonoše se lidé tak nějak rovnoměrně rozprostřou po 1 511 metrů dlouhém chodníku, proto se nemusíte doslova zviratkoprodírat davy, jako se nám to stalo třeba později v Adršpachu.

 

O pěkných a nepěkných lesích

Za velké pozitivum stezky považuji její infografiku, která jednoduchým způsobem návštěvníkům vysvětluje, proč je přírodě bližší lesní hospodaření lepší než to klasické nebo jak je to s kvalitou půdy, o kterou se připravujeme třeba i využíváním těžké techniky či právě špatným lesním hospodařením. Ať už míří na dětské návštěvníky nebo na ty dospělé, je pravda, že v dnešním přetechnizovaném světě můžeme často ztrácet pojem o tom, co je dobré pro přírodu a ekosystémové služby, které nám poskytuje, a zapomínat na to, jak jsou pro nás důležité. Byť mnoho návštěvníků může mít o dané problematice povědomí, bude i velká část, která jej mít nebude. Šest zastávek na stezce tak proto příjemným způsobem šíří osvětu.

pekny lesPro děti (a nejen je) nabízí atrakce také řadu rádoby adrenalinových prvků, jako je třeba chůze po laně, ale vědomí, že všude okolo jsou zábradlí a pár centimetrů pod lanem záchytné pletivo, ten adrenalin povážlivě krotí.

 

Vyhlídková věž se skluzavkou

Stezka se dále vine do kruhu a v nesčetných opakováních vynáší návštěvníky až k vrcholu. Vyhlídková věž měří 45 metrů a tvoří ji jakýsi chodníkový trychtýř, který ale vypadá efektně především při pohledu zdola. Při jeho zdolávání se ani moc nezadýcháte. Nevýhodou je, že výhled, který budete mít v jeho nejvrchnější části, vidíte během výstupu tolikrát, že nahoře vás už nepřekvapí. A pokud by vám to bylo málo, uvidíte ho ještě jednou tolikrát při sestupu dolů. Nebo – si můžete zaplatit dalších 50 korun a sjet dolů tobogánem.

Pokud nejste strašpytel a držgrešle jako já, samozřejmě.

vez

A tu o Sněžce znáte?

Dovolená v Čechách, to může nabízet očekávatelnou známost a půvab míst, na kterých už jste kdysi jednou, dvakrát, tisíckrát byli. V každém věku a s každým kolektivem ta místa ale mohou odkrývat i novou a překvapivou perspektivu. A pokud vám zrovna nesedne značení místních turistických cest, rozhodně poznáte i místa, která jste nikdy dříve neviděli a která, až se o to za pár let budete snažit, už nikdy znovu nenajdete.

Tak nějak by se dal shrnout náš výlet na Sněžku.

 

Bez důkazů

Sestava, ve které jsme se vydali na týden do Krkonoš, byla dost variabilní, alespoň co se týče věku, fyzické zdatnosti a povah účastníků. Nakonec proto padlo rozhodnutí, že nahoru se pojede lanovkou a dolů půjdeme po svých. O pokořování hory nebo její laskavosti nás nechat vystoupat na její vrchol tedy nemůže být řeč. Nás výstup zahrnoval pouze hrdinnou cestu od parkoviště k lanovce, během které mi odešla již druhá paměťovka ve foťáku. Zanechala mě tak nepříjemným úvahám o rozbité zrcadlovce a navíc vědomí, že z výletu nebudou žádné fotografie, protože telefon zůstal zcela nepříhodně ležet na nabíječce v chalupě.

 

Václavák mezi horami

Ačkoliv jízda lanovkou nabízí jinou perspektivu než krkolomný výšlap po svých, člověk se nemůže zbavit dojmu, že je na vrcholu srabácky odměněn za něco, co nesplnil. Výhled Sněžka nabízí kouzelný a fantazie se při pohledu do krajiny rozbíhá naplno. Zážitek ale trochu kazí to množství turistů; lidí přesně jako jsme my, kteří ten originální nápad – jít na Sněžku – to ráno dostali taky. Množství lidí nás překvapilo už po cestě z parkoviště, ale ve stísněném prostoru tam nahoře skutečně bilo do očí. Brzy jsme se proto odhodlali k sestupu zpět do Pece pod Sněžkou.

 

Bloudění pod Sněžkou

Jakmile jsme za sebou nechali náročnější kamennou část cesty, mladší část výpravy, ve které nemohla chybět ani má maličkost, nabrala vražedné tempo a po příjemné asfaltce se pustila skrz líbezné nízké lesy plné borůvčí dolů, hlava nehlava, odbočka neodbočka. Dokonce ještě dlouho poté, co se směrovky na Pec pod Sněžkou vytratily, jsme nadšeně drželi náš směr, tedy dolů. Když nás nakonec dohnali ostatní, s jasnými pochybami zračícími se v jejich tvářích, neměli jsme na výběr a museli improvizovat. Sešli jsme tedy z asfaltové cesty a vydali se méně frekventovanou stezkou směrem na Velkou Úpu.

 

Kouzlo nechtěného

Teprve tady jsme setřásli asi 99 % zbývajících turistů a mohli si užívat krásu a klid místní přírody. Po žluté jsme sešli ke Žlebskému potoku, který pak celou dobu spokojeně zurčel a klokotal vedle nás. Najednou jsme zkrátka byli v úplně jiném světě, než jaký nabízejí hlavní frekventované turistické koridory. Zabloudit se nám nakonec podařilo ještě několikrát a upřímně: Právě to byly ty nejlepší úseky naší cesty.

 

 

A co se přihodilo při cestě na Sněžku vám?