Bezesné noci

Bezesné noci
a modrá záře
linoucí se z tvého
otevřeného okna.

Bezesné noci,
převalování se
z jednoho boku na druhý.

Bezesné noci,
šeptání ve tmě,
pravda staletá,
snad od počátku světa
naše dvě duše nesmrtelné
doprovázející.

Bezesné noci a smích,
štěstí v současné vteřině,
láska dvou bytostí,
z nichž jedna zrodila se pro druhou
a v širém světě
místo najít si nemohou.

Bezesné noci, štěbetání
a dlouhé minuty ticha.
Kdy na každém doteku,
na každém vzdechu
visí existence galaxií,
a při každém z nich
v hlubinách vesmíru
zrodí se nová hvězda.

Bezesné noci,
uhánění tmou.
Za svitu měsíce.
Musíš znát
pravdu staletou.

Bezesné noci
a zas ta modrá zář.
A dvě slova
– ta dokonalá,
nesmrtelná,
věčná…
Co pučí v nich jaro
a silou svou
dokáží zničit
nejeden svět.

Bezesné noci
plné vzpomínek.
Naděje.
Plné dvou slov
a vědomí,
že ty nejkrásnější věci
v široširém světě
nikdy nechodí samy;
že nikdy nechodí
jen tak.
Že každá magie a každé kouzlo
přichází s cenou,
jíž musíš zaplatit.

Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

Volný pád

Když odezní hněv,
všechna ta prázdnota
vyplní se smutkem.
Tak jako vždycky.
Vztek nese sílu
a s ním
můžeme být neporazitelné.
Ale netrvá věčně.
Snad bohužel.

Nakonec jsi to zas jen ty,
kdo musí se vyrovnat
s věcmi,
jimž nerozumí.
Bez hněvu, bez vzteku,
sama.
Se srdcem v oblacích,
snad padajícím střemhlav k zemi,
a hlavou
pohřbenou dávno
se sbírkou snů
v tvém oblíbeném parku.

Mlýnské kameny

Snad jedno je pravda, druhé ne,
rozlišit záměry šlechetné,
rozlišit chtíč, zradu a pláč,
pochopit v příběhu role a zkazky,
chápat kdo čisté záměry,
snad ze zvědavosti
či lásky,
má a nepředstírá zájem..

Kdo našeptává tiše,
jedem ukolébá,
kdo nepochopil život
a bez naděje
světem bezvýrazně,
bez života,
bez snů,
bez lásky
a pokory pluje.

Kdo bude tě soudit
a kdo nechá
tě rozepnout křídla,
kdo zlomí tvou duši
a kdo zprotiví ti vše,
co na světě miluješ.

Rozeznat je
a chápat..
Některé dny
zdá se těžší
než ve skutečnosti může být.

Nahá

Možná už bylo řečeno vše..
A Vy znáte mě líp
než kdokoliv
dokázal by odhadnout.
Odkrýváte
kousek po kousku
až nakonec
nezbude nic.
Jen má duše.
Odhalená.
Bezbranná.
Nahá.
Vydaná napospas
zkoumavým pohledům
té Vaší.

Možná už bylo řečeno vše.
Jsem otevřená kniha,
jen mě musíte správně číst.
Ale to Vy
už dávno víte..

Možná už bylo řečeno vše
a jednoho rána se probudíte.
A budete vědět,
že se Vám zdál
ten nejdivnější sen.
Sen o bludičkách,
upírech
a lesních čarodějkách.
Třeba se usmějete
a začnete nový den.

Možná ale
bylo zatím řečeno jen málo..

Štěstí

Ležíš na zádech.
Protáhneš svá křídla do šířky.
Z hrudi ti kdosi
zrovna sestoupil.
Necítíš už
tu tíhu
všech rozpínajících se vesmírů;
neneseš odpovědnost
za blaho všech.

Zhluboka se nadechneš.
Poprvé
po tisíci letech.
Něco tě pošimrá na tváři.
Ty se usměješ,
snad nakrčíš nos,
a budeš vědět:
Tohle
je ta muška zlatá.

 

1997C1D3-C9BF-4EC5-B429-22DA800541D8

Imaginární kamarádi

Od svítání do svítání,
dvě duše lehké,
dvě imaginární bytosti.
Téměř.
Bez schránek svých fyzických,
bez vnějšího světa,
bez předchozích slibů –
dvě nejveselejší děti v okolí.
Nevěř.
Těžko oddělíš
jedno od druhého.
A v sázce je příliš.

Když nezeptáš se,
nikdy nezvíš.
Tak ničeho teď nelituj.
Ale když víš,
tak jenom blázen
ignoruje pravdu před sebou.
Pravdu staletou.

IMG_5753

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor

Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014