Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Před hvozdem II

Svět za téměř neproniknutelnou hradbou stromů byl jiný, než jaký si ho pamatovala. Po týdnech bloudění, zápasech se svými nejobávanějšími démony, po cestě ohněm i polární pouští, jen málo z toho, co viděla, dokázala rozeznat.

Veškeré její smysly byly stále ještě nastavené na pobyt ve tmě: Ušima stále ještě přivyklýma na ševelící i mnohdy hrobové lesní ticho podvědomě pátrala po praskání větviček, po přibližujícím se šustotu suchého listí na zemi, po nebezpečných zvucích v korunách i kvílení hlasů těch nejtemnějších bytostí poletujících nad korunami stromů. Oči si přivykaly na denní světlo také jen neochotně a pomalu. Nepřestávala si je znavenou rukou clonit a mžourala do světa před sebou. Ani žádný z pachů nepoznávala. Všechno se zdálo najednou šedivé, neskutečné, snad dokonce více snové než les, ze kterého se právě vymotala.

Vzduch, který nabírala do plic, byl ale o mnoho lehčí, než zatuchlý, na mnoha místech už po staletí nehybně stojící vzduch hvozdu. Protože ji najednou množství vjemů dotírajících na celou její existenci začalo přemáhat, nakonec zavřela oči a spustila ruce podél těla. Její kůži po celém těle zdobilo množství čerstvých šrámů a pohmožděnin, obličej i její potrhané zaprášené oblečení dávaly jasně najevo, kolik dní v prastaré džungli pobyla. Vlasy měla svázané do jednoho silného, rozvolněného copu, tu a tam ověnčeného zaklíněnou větévkou či suchým listem.

Jen pár metrů za ní se odnikud nikam táhl až donekonečna tmavě zelený neprostupný val stromů. Před ní se otvíral celý svět, na který se najednou cítila až příliš zesláblá, až příliš jiná…

Zhluboka se nadechla. Cítila, jak čerstvý vzduch odvívá pryč ty nejhorší části únavy. Jako by se buňky v jejím těle teprve teď začaly probouzet z tupého, jednotvárného a úmorného zážitku předchozích několika týdnů. S výdechem začínala pociťovat nevídanou věc – úlevu. A s každým dalším nádechem i výdechem se prohlubovala. Až nakonec zbyl jen klid, vzácná chvilka, kdy se cítila být neoddělitelnou součástí svého okolí, neoddělitelnou součástí celého vesmíru, a kdy dávalo všechno na světě, včetně její pouti, jejích nadějí i víry, naprostý smysl.

„Jenže,” ozvala se jedna z čerstvých ran na jejím levém předloktí, “nenapadlo tě, že si to vlastně všechno jenom nalháváš?” Na soubojích s démony není nikdy nic snadného. A šrámy, které při těch bojích utržíte, se hojí nejdéle. Jsou nevyzpytatelné. Nedají vám spát.

Hrdlo se jí stáhlo strachem. Srdce jednou jedinkrát vynechalo a potom se znovu rozeběhlo na maximum. V hlavě se vyrojilo množství otázek, stejně jedovatých a nepochopitelných, jako byla ta první. Kdo byla a proč se na tu cestu vydávala? Bude vůbec schopná ho v tom širokém, podivném světě najít? A nebylo už pozdě? Zapomněl? Neztratí ona sama cestu a pojem o čase a nebude nakonec tou bohapustou plání bloudit navěky osamělá, stejně jako plul od nepaměti démon nad zemí a sledoval, bez radosti i bez žalu, jak staletí za staletím uhání?

Propadala se zpět do temnot tajemství číhajících ve hvozdu a proklínala přitom všechny své mučitele, a toho největšího především – sebe samotnou. Ruce i nohy jí těžkly, vláčněly, až téměř nevěděla, jak jimi manipulovat. Dech se zrychloval a děsivé představy jí běžely před očima ve stále zrychlujícím se tempu až najednou…

Uslyšela, jak někdo vyslovil její jméno.

Prudce otevřela oči. Veškerý hluk utichl. Stál před ní on. Něžně ji dlaněmi držel za předloktí a třeštil oči plné překvapení do těch jejích. Dokonce i on byl jiný, než jakého si jej pamatovala. I na něm se jeho cesta podepsala. Než se ale stačil ozvat další šrám utrpěný ve hvozdu, uvolnila si ruce a pevně ho objala. Tiskla se k němu tak silně, jako kdyby se neviděli celá staletí, a s takovou nutkavostí a zápalem, jako kdyby ho minimálně stejně tak dlouho už neměla pustit.

Když jí pevně ovinul ruce kolem pasu a s úlevou jí vydechl do vlasů, věděla jistě jednu věc: že z těch důležitých věcí se nezměnila jediná. Při chladné letmé vzpomínce na jeden ze soubojů z hvozdu se oklepala a přivinula se k němu ještě těsněji.

Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

V zahradě

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by se ve spánku topil, ruce a nohy se mu mírně, nekontrolovatelně chvěly. Cítil, že odeznívá něco, co nebylo tak úplně v pořádku. Pocit neovladatelnosti se ale postupně zmenšoval, dokud nezmizel úplně.

Při každém nádechu ho v nose a v plicích svlažoval chladný vlhký vzduch a zanechával v něm čirý pocit klidu, pokory a nenásilné odevzdanosti. Chladil i povrch, na kterém jeho znovu zdravé a silné tělo leželo, ale zima mu nebyla. Aniž by se hnul, aniž by otevřel oči, měl silný pocit sounáležitosti s tímto místem. Ve vzduchu voněla tráva, rozličné květinové vůně i voda, kterou slyšel zurčet zpovzdálí. Voněly, ale neubližovaly. Mezi zvuky, které ho obklopovaly, nakonec začal rozeznávat šumění listů v korunách stromů, pomalu sílící hlasy ptáků i šepot trávy, jak se jí bryskně proháněl lehký vánek. Mohl by tak ležet celé věky, ale zvědavost ho nakonec přemohla, a tak přeci jen nakonec otevřel zeširoka oči.

Množství světla ho nejprve oslepilo. Až po několika okamžicích začal postupně rozeznávat obrysy svého okolí, které se postupně vyplňovaly barvami a texturami, až byl nakonec obraz kompletní. Ležel na louce v lese. Jak stále ještě třeštil oči do oblak, viděl nad sebou azurově modré nebe lemované korunami stromů, které louku obklopovaly. Slunce nikde neviděl a stíny byly podivně rozmazané, rozmlžené, jako kdyby si s nimi malíř obrazu nevěděl tak úplně rady. Na dokonalosti to ale ničemu neubíralo. Pomalu se posadil.

Poslední ztuhlost zad, kterou ještě pociťoval, s tímto pohybem zmizela. Zůstal jen zvláštně uklidňující pocit lehkosti, jako kdyby všechna svá trápení a všechny bolesti zanechal jinde, na místě, které snad existovalo mimo tento kouzelný svět, možná dokonce v jiné dimenzi. Palouk, na kterém se nacházel, byl obklopen vysokými duby, buky a habry, v bylinných patrech pod nimi bylo prostřeno borůvčím, mechem a dalšími rostlinami, které nedokázal na tu vzdálenost rozpoznat. Dokonce i vysoká tráva, která ho obklopovala, hrála různými barvami; červenými vlčími máky, zlatými blatouchy, modrými pomněnkami i fialovými zvonky.

Z místa, kde se nacházel, vedla slabě vyšlapaná lesní pěšinka. Zrovna ve chvíli, kdy ji zpozoroval a začal sledovat, ve kterých místech mu mizí z dohledu, po ní vyšlo ven stvoření. Na dálku ji nedokázal rozpoznat, ale když došla na okraj louky, poznal, že je to kuna. Na chvíli se posadila a věnovala mu stejně zvědavý pohled, jako ten, který vrhal on na ni. A zatímco se podivoval nad tím, jak je možné, že se ho kuna nebojí, s významný pohledem se zvedla, otočila a rozvážným krokem zamířila zpátky. Po pár krocích se zastavila, otočila a znovu na něj zvědavě upřela své oči jako dva černé korálky, jako kdyby ho k něčemu vyzývala. Když to udělala podruhé, něco ho napadlo.

„Chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se. Normálně by mu ten dotaz připadal nepatřičný. Ale tady nebylo nepatřičné nic. Kuna se dala znovu do pohybu a zamířila po pěšince hlouběji do lesa. V rychlosti vstal a pospíšil si do lesa za ní, aby ji neztratil z dohledu.

V lese míjel všemožné divy. Z míst daleko od pěšinky k němu místy doléhal veselý ženský smích, jinde měl zase pocit, že ho z hustého porostu sledují stíny, míhají se kolem cesty, kam dopadalo nejvíce světla, a přeměřují si ho. Žádný z nich si ale na pěšinu netroufl a on sám se držel nadohled své čtyřnohé průvodkyně.

Když konečně vyšli z lesa, světlo mělo jinou barvu. Kmitaly v něm růžové a oranžové odstíny a mírně sláblo. Kdyby snad tušil, kde ho hledat, ověřil by si, že slunce brzo zapadne. Rozhlédl se. Pěšina vedla přímo k prosklenému zahradnímu domku na nedalekém kopci, který kolem dokola obklopovalo nepřeberné množství různých rostlin – od mechů, netřesků a voňavých bylinek, některých léčivých a jiných smrtonosných, přes jahodníky, malinovníky i luční květiny a trávy k šeříkům, bezům, jabloním i vysokým třešním.

Kuna se ujistila, že má zpět jeho pozornost, když se rozeběhla k zahradnímu domku, skotačivě vyskákala po deseti schodech, které k němu vedly, a zmizela někde v prostoru za ním. Vydal se tedy mírně nejistým krokem k prosklené budově na kopci.

Na každém schodu ho přepadaly nejistoty. Přemýšlel nad tím, co ho v domku čeká. Ale pokaždé, když začínalo hrozit, že se ve svých myšlenkách ztratí příliš a už nenajde cestu zpět, mu vítr ve vlasech, přeletěvší ledňáček nebo vůně květin ze zahrady připomněly, že správná cesta leží před ním. Pokaždé tedy poslechl ten zvláštní pocit ve svém nitru a posunul se o krok dál.

Nakonec stanul na prahu toho zvláštního stavení.

Nevěděl ani, jestli je vůbec možné, aby takový dům stál. Byl to vlastně obrovský skleník s množstvím průduchů a otevřených oken a otvorů, vymyšlený tak, aby mohl vzduch proudit svobodně dovnitř i ven. Konstrukce byla kovová, ale jinak bylo vše uvnitř ze starého, hrubě opracovaného dřeva; podlaha, skromný nábytek i obrovské nádoby na rostliny, které přebíraly vládu nad většinou vnitřního prostoru. V rozích i podél stěn spokojeně zurčela voda, snad důmyslně přivedená odkudsi zvenčí. Spolu s čerstvým vzduchem dovnitř vletělo pár motýlů, na jedné z květin se usadil vrabec, do hnízda ve vrchní části zadní dřevěné příčky se vrátila vlaštovka. Fascinovaně je všechny pozoroval, neschopen slova, jen pouhého obdivu.

Až po chvíli si všiml, že ho zpoza rohu pozoruje ona, a polekal se. Ne snad proto, že by jej vyděsila, ale proto, že si jí nevšiml dřív. Zeširoka se usmála, v očích se jí mísila nekonečná radost s přídavkem snad vždy přítomného hloubavého smutku, a rychlým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi na pouhé centimetry. Objala ho. Tak silně, jako před tisíci lety, kdy se viděli naposledy. Přivřela oči, aby zastavila příval slz, a myslela jen na tento okamžik. Věděla, že je na dlouhou dobu jediný.

Mocně ji objal kolem pasu. Už nepřemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Nepřemýšlel nad ničím. Byl dokonale šťastný.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Chvěla se po celém těle, protože věděla, co bude následovat. „Budu čekat.“

Potom ho jednou jedinkrát políbila…

 

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by ve spánku cestoval na to nejzazší místo ve vesmíru. Cítil, že procitá do skutečného dne, na míle vzdálenému barvám, vůním a zvukům, které ještě doznívaly v jeho nejčerstvější paměti. Začínal cítit, jak ho v nose šimrá jeho stará známá alergie, cítil horko, které sem proudilo z rozpálené ulice.

Po teplotě, se kterou šel spát, ale nebylo ani památky.

Společníci.

Svírá ti hrdlo,
jen občas povolí,
to abys vzduch
na poslední chvíli
mohla do plic nabrat.
Bude teď
nejlepší přítelkyní,
tvým průvodcem
na každém kroku.
Tak zvykej si rychle.

Nic bezbolestné
snad nemůže být krásné,
za každou magii
platí se různou cenou.
Pro všechno to,
co ty čáry ti přinesou,
jsi ochotná zaplatit.
Není to víc,
než kolik zaplatit můžeš.
Ale tu cenu pocítíš.
Na každém kroku.

Srdce ti zamotal,
ovinul had.
Jsou dny, kdy spí,
a jeho stisk
pomalu poleví.
Skoro zapomeneš,
že v otevřených ranách
spojeně dřímá
a ve snách snad
plánuje dál
jak úřadovat v pustině
tvojí duše má.
Pak stačí málo,
vrtoch
nebo snad
ta nejzásadnější věc.
Probudí se.
Má hlad.
A ovíjí tvůj sval
neúprosným stiskem
celé délky
svého leskle temného těla.

Bude teď
nejlepším přítelem,
tvým společníkem
při každé tesklivé myšlence.
Tak zvykej si rychle.

Protože čas
už pomalu vypršel.

227C1B2F-BC3E-4292-BE31-3527510DEF05

Mlýnské kameny

Snad jedno je pravda, druhé ne,
rozlišit záměry šlechetné,
rozlišit chtíč, zradu a pláč,
pochopit v příběhu role a zkazky,
chápat kdo čisté záměry,
snad ze zvědavosti
či lásky,
má a nepředstírá zájem..

Kdo našeptává tiše,
jedem ukolébá,
kdo nepochopil život
a bez naděje
světem bezvýrazně,
bez života,
bez snů,
bez lásky
a pokory pluje.

Kdo bude tě soudit
a kdo nechá
tě rozepnout křídla,
kdo zlomí tvou duši
a kdo zprotiví ti vše,
co na světě miluješ.

Rozeznat je
a chápat..
Některé dny
zdá se těžší
než ve skutečnosti může být.

Štěstí

Ležíš na zádech.
Protáhneš svá křídla do šířky.
Z hrudi ti kdosi
zrovna sestoupil.
Necítíš už
tu tíhu
všech rozpínajících se vesmírů;
neneseš odpovědnost
za blaho všech.

Zhluboka se nadechneš.
Poprvé
po tisíci letech.
Něco tě pošimrá na tváři.
Ty se usměješ,
snad nakrčíš nos,
a budeš vědět:
Tohle
je ta muška zlatá.

 

1997C1D3-C9BF-4EC5-B429-22DA800541D8

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor