Ztrácení

Není nad to,
sama se přitulit
k nikomu.
Není nic lepšího,
než sama sobě
o svém dni vyprávět.

Bezbřehá nicota
na každém kroku
tě obklopuje.
Úniku není.
Mezi světy letní
oblohy zbrocené
pradávným světlem hvězd
nečíhá nic jiného
než zapomnění,
věčné zatracení.

V nitru ti písnička
marnými pokusy
tep snaží se nahodit.
Zapomínáš,
že kdysi ‘s ji znal.
Vše cizí se zdá
a reálnější je život
ukrytý v snách.

Hroutíš se sám
do sebe a snad
z mysli se ztratí
i předobraz štěstí,
co kazí ti,
ať už je to cokoliv,
co spatříš,
když ráno otevřeš oči.

V singularitu nakonec
proměníš se bezhlesně.

Bezelstně.

 

 

Ledové království

Hleděla z hlavního balkonu na právě vycházející slunce. Vycházelo rudé. Tak rudé, že dokonce i její zmrzlé srdce na pár okamžiků pookřálo. Všude vládlo nic nenarušující ticho. Vítr z předešlých dní se uklidnil a s ním ustala hrát i ledová zvonkohra rampouchů a krápníků. Čerstvě napadaný sníh utlumil vše ostatní, co ještě v ledovém království zbývalo. V hradbě zasněžených lesů se nepohnul ani list, nenadechlo se jediné stvoření.

Vstoupila na balkón a šustot jejího pláště nebývale ostře prořízl mrtvé mlčení. Slunce ji vábilo nenechavými prstíky tepla, dotíralo na její tvář a připomínalo, že kdysi žila cosi, co vzdáleně připomínalo život. Že jí kdysi v žilách proudila krev a v hrudi jí tlouklo skutečné srdce. Přivřela oči a na kratičkou chvíli zapomněla na veškerou svou bolest. Pomalu svlékla obě bílé rukavičky a nastavila slunečním paprskům své vždy ledově prochřadlé dlaně.

Buch. Ozvalo se její srdce.

Kéž bych nebyla na světě tak sama, problesklo jí hlavou.

Buch. Ozvalo se znovu.

Ach, co jsem to jen provedla, ptala se znenadání sama sebe.

Buch.

Buch.

Zastesklo se jí po lidech, které nechala spát ledovým spánkem.

Zeširoka otevřela oči, a poháněna každým dalším úderem svého procitajícího srdce, toužila se rozeběhnout a vše napravit.

Potom zašlo slunce za mraky. Buch, ozvalo se o poznání pomaleji.

Však jim ve spánku nic nechybí, ozval se chladný protihlas v její hlavě. Nevěděla, jak by mu mohla odporovat. Jeho slova zněla jasně a pravdivě. A další lidé v jejím životě by stejně přinesli jen další bolest. Jeden člověka – ona sama – v jejím životě bohatě stačil.

Buch, ozvalo se naposledy.

Potom svět znovu utichl. Oněměl.

Otevřela zeširoka oči. Po radosti ze slunečních paprsků nezbylo ani stopy. Bezvýrazně si znovu navlékla rukavice. Co ji to vůbec napadlo, postávat tu v tom mrazu? Vešla zpět do zamrzlého hradu a pevně za sebou zavřela francouzské okno vedoucí na balkon.

 

alpe-d-huez-8-1389693
FreeImages.com/Anders Bjerré Pedersen

Z deníku bludičky: Poločas

30. prosince 2017 – Nic a nikdo. V celé vesnici jsem zřejmě vzhůru jenom já. Už si pomalu vybavuji, proč to každý rok podstupuji. To ticho. To prázdno… Pomalu zapomínám na mrznoucí dlaně hluboce zabořené v kapsách kabátu. Všímám si rozčíleného nadávání kosáků v jedné z okolních zahrad. Jeden přeletí na zastávku v opačném směru. Protože stojím ve stínu, schovaná před neúprosně ledovým větrem, nemá o mě ani šajn.

Napínám sluch dál. V dálce slyším hučet výpadovku z Prahy, vlakovou zastávkou asi dva kilometry ode mě projíždí vlak. Za celou dobu, co čekám na autobus, okolo mne projedou pouhá dvě auta. Neskutečné. Několik málo štěbetajících ptáků mi připomíná, na co se můžu za několik málo měsíců těšit.

Je krátké období mezi svátky, období mírného bezčasí. Tempo života se každý rok na pár dní zpomalí, vlastně téměř zastaví. Je to čas, kdy máme jedinečnou možnost chytit dech. Protože za pár dní už bude zase všechno vzhůru nohama.

Je poločas.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Poločas“

Z deníku bludičky: Bigger on the inside

22. října 2017 – Je po volbách a asi bych se měla připojit k všeobecnému zděšení. Naštěstí – i když možná jak se to vezme – mám partnera, který dělá, co může, aby mou nasranost odvedl od povolebních strkanic a prognóz. Zase jednou se mi potvrzuje přirovnání manželství k válce. Kdysi jsem říkávala, že připomíná tu zákopovou. (Jenže co já vím o zákopové válce?) Dnes je to spíš otevřená, brutální ideologická válka s bambilionem obětí na životech a možná i nedozírnými materiálními škodami.

O tom jsem ale psát nechtěla. I když to malinko souvisí.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Bigger on the inside“

Jen vzpomínka

Zaklínači,
zase přemýšlím…
Jaké by to bylo
znát tě. A mít
tvou pozornost jen pro sebe.
Možná bychom seděli venku
a hledali hvězdy…
Možná bychom leželi
tváří v tvář,
snad zády ke všem problémům světa.
Jen na chvilinku.

Zaklínači,
cítím se špatně…
Protože stýskat si po tobě
není mi dovoleno.
Z tolika různých důvodů!
Život se přese mě přelévá,
zní jako mořská voda na pláži.
Zkouším spolu s ní
zklidnit svůj dech.
A za mnou mezitím
pochybnosti uhání.

Nepatří mně,
zaklínači…
Ale než si jich stačím všimnout
tříští se o mě
jako příboj o skaliska.
Zkouší, co vydržím.
A život znenadání
připomíná spíše noční můru,
ve které jsi ty
jen vzpomínkou na bdění.

 

DSC_0093.JPG

Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci

21. září — Před státnicemi jsem si říkala, že po státnicích bude všechno jinak. Celé léto budu psát — a to prosím něco, co mě bude skutečně bavit, celé léto strávím s přáteli a rodinnou, které jsem před státnicemi zanedbávala. Zkrátka že celé léto budu v blažené alkoholové nevědomosti poblíž lidí, které miluji, a v mezerách mezi jednotlivými návštěvami budu psát svůj román, blog a natáčet videa. Zkrátka a jednoduše jsem si myslela, že po státnicích budou všude běhat jednorožci a na každém kroku mě bude obklopovat duha.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci“