Z deníku bludičky: Poločas

30. prosince 2017 – Nic a nikdo. V celé vesnici jsem zřejmě vzhůru jenom já. Už si pomalu vybavuji, proč to každý rok podstupuji. To ticho. To prázdno… Pomalu zapomínám na mrznoucí dlaně hluboce zabořené v kapsách kabátu. Všímám si rozčíleného nadávání kosáků v jedné z okolních zahrad. Jeden přeletí na zastávku v opačném směru. Protože stojím ve stínu, schovaná před neúprosně ledovým větrem, nemá o mě ani šajn.

Napínám sluch dál. V dálce slyším hučet výpadovku z Prahy, vlakovou zastávkou asi dva kilometry ode mě projíždí vlak. Za celou dobu, co čekám na autobus, okolo mne projedou pouhá dvě auta. Neskutečné. Několik málo štěbetajících ptáků mi připomíná, na co se můžu za několik málo měsíců těšit.

Je krátké období mezi svátky, období mírného bezčasí. Tempo života se každý rok na pár dní zpomalí, vlastně téměř zastaví. Je to čas, kdy máme jedinečnou možnost chytit dech. Protože za pár dní už bude zase všechno vzhůru nohama.

Je poločas.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Poločas“

Z deníku bludičky: Bigger on the inside

22. října 2017 – Je po volbách a asi bych se měla připojit k všeobecnému zděšení. Naštěstí – i když možná jak se to vezme – mám partnera, který dělá, co může, aby mou nasranost odvedl od povolebních strkanic a prognóz. Zase jednou se mi potvrzuje přirovnání manželství k válce. Kdysi jsem říkávala, že připomíná tu zákopovou. (Jenže co já vím o zákopové válce?) Dnes je to spíš otevřená, brutální ideologická válka s bambilionem obětí na životech a možná i nedozírnými materiálními škodami.

O tom jsem ale psát nechtěla. I když to malinko souvisí.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Bigger on the inside“

Jen vzpomínka

Zaklínači,
zase přemýšlím…
Jaké by to bylo
znát tě. A mít
tvou pozornost jen pro sebe.
Možná bychom seděli venku
a hledali hvězdy…
Možná bychom leželi
tváří v tvář,
snad zády ke všem problémům světa.
Jen na chvilinku.

Zaklínači,
cítím se špatně…
Protože stýskat si po tobě
není mi dovoleno.
Z tolika různých důvodů!
Život se přese mě přelévá,
zní jako mořská voda na pláži.
Zkouším spolu s ní
zklidnit svůj dech.
A za mnou mezitím
pochybnosti uhání.

Nepatří mně,
zaklínači…
Ale než si jich stačím všimnout
tříští se o mě
jako příboj o skaliska.
Zkouší, co vydržím.
A život znenadání
připomíná spíše noční můru,
ve které jsi ty
jen vzpomínkou na bdění.

 

DSC_0093.JPG

Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci

21. září — Před státnicemi jsem si říkala, že po státnicích bude všechno jinak. Celé léto budu psát — a to prosím něco, co mě bude skutečně bavit, celé léto strávím s přáteli a rodinnou, které jsem před státnicemi zanedbávala. Zkrátka že celé léto budu v blažené alkoholové nevědomosti poblíž lidí, které miluji, a v mezerách mezi jednotlivými návštěvami budu psát svůj román, blog a natáčet videa. Zkrátka a jednoduše jsem si myslela, že po státnicích budou všude běhat jednorožci a na každém kroku mě bude obklopovat duha.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci“