Čarodějka

(Z archivů, přesto navždy aktuální.)

Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.

Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.

Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.

Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.

Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.

S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.

 

IMG_2455_Fotor2

Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG

Protimluvy

Sama. Bez dechu.
Když vztek pomíjí.
Kolem se míhá světlo –
to odlesky z životů
tvých přátel
tančí ti po stěnách.

V hlavě sto protimluv,
nikdy neodehraný rozhovor
a jedna tvář.
Patří – vlastně – cizinci.
“Být zamilovaný – to je,”
řekl bys v té promluvě,
“mít ke komu utíkat,
v slzách.
A jen v duchu.”

Ze vzduchu kdosi vysál
magii světa vysavačem.
Vánoční světla
uhasí hasičákem.

Vše je ztraceno,
ty pořád zůstáváš…
A ptáš se:
“Kdo je blázen teď?”

 

img_4414

Na stezce v Krkonoších

vchodNa rozdíl od výletu na Sněžku, který byl spíše spontánním nápadem, náš výlet na novou rozhlednu v Janských lázních, Stezku korunami stromů, pro nás byl jedním z hlavních cílů v Krkonoších. Podobné projekty jsou v České republice k nalezení už tři a vzhledem k tempu, jakým tady vyrůstají, se dá usuzovat, že se jedná o velký trend. Ze všeobecného nadšení, které kolem těchto rozhleden panuje, by jeden čekal dechberoucí zážitek při průchodu korunami stromů, a ještě mrazivější výhled do kraje.

Marně.

 

Dlouhý oblíbeneczabradli portret

Pochod k rozhledně začíná na parkovišti, odkud musí návštěvníci zdolat asi 200 metrů
po rovince k pokladně. Pro lenochy jako dělané. Musím přiznat, že jsme měli tak trochu smůlu, když jsme narazili na neústupnou paní pokladní, která tvrdošíjně trvala na tom, že dvoukilová čivava v tašce na rozhlednu nesmí. Chápu, že pravidla jsou pravidla, ale na druhou stranu je to taky vždycky o lidech. Manžel tak sice ušetřil za jedno tučné dospělácké vstupné, ale z výletu toho moc neměl, když čekal na nás ostatní pod rozhlednou.

Osamělou procházku korunami stromů nečekejte (ledaže by se snad dalo počítat to, že vaše polovička zůstane trčet před vchodem). Vzhledem k velké oblibě, jaké se různé stezky v korunách i v oblacích těší, je spíše zbožným přáním, aby si člověk vychutnal nějakou svobodu či mystičnost, kterou si s korunami stromů odjakživa spojuje. Obdobně je to navíc i s domácí turistikou, jejíž obliba v posledních letech rovněž roste. Pokud se vám v létě podaří objevit nějaké turistické místo, které turisty tak úplně nepřetéká, můžete se považovat za šťastlivce. Lze ale smířlivě konstatovat, že tady na Stezce v korunách stromů Krkonoše se lidé tak nějak rovnoměrně rozprostřou po 1 511 metrů dlouhém chodníku, proto se nemusíte doslova zviratkoprodírat davy, jako se nám to stalo třeba později v Adršpachu.

 

O pěkných a nepěkných lesích

Za velké pozitivum stezky považuji její infografiku, která jednoduchým způsobem návštěvníkům vysvětluje, proč je přírodě bližší lesní hospodaření lepší než to klasické nebo jak je to s kvalitou půdy, o kterou se připravujeme třeba i využíváním těžké techniky či právě špatným lesním hospodařením. Ať už míří na dětské návštěvníky nebo na ty dospělé, je pravda, že v dnešním přetechnizovaném světě můžeme často ztrácet pojem o tom, co je dobré pro přírodu a ekosystémové služby, které nám poskytuje, a zapomínat na to, jak jsou pro nás důležité. Byť mnoho návštěvníků může mít o dané problematice povědomí, bude i velká část, která jej mít nebude. Šest zastávek na stezce tak proto příjemným způsobem šíří osvětu.

pekny lesPro děti (a nejen je) nabízí atrakce také řadu rádoby adrenalinových prvků, jako je třeba chůze po laně, ale vědomí, že všude okolo jsou zábradlí a pár centimetrů pod lanem záchytné pletivo, ten adrenalin povážlivě krotí.

 

Vyhlídková věž se skluzavkou

Stezka se dále vine do kruhu a v nesčetných opakováních vynáší návštěvníky až k vrcholu. Vyhlídková věž měří 45 metrů a tvoří ji jakýsi chodníkový trychtýř, který ale vypadá efektně především při pohledu zdola. Při jeho zdolávání se ani moc nezadýcháte. Nevýhodou je, že výhled, který budete mít v jeho nejvrchnější části, vidíte během výstupu tolikrát, že nahoře vás už nepřekvapí. A pokud by vám to bylo málo, uvidíte ho ještě jednou tolikrát při sestupu dolů. Nebo – si můžete zaplatit dalších 50 korun a sjet dolů tobogánem.

Pokud nejste strašpytel a držgrešle jako já, samozřejmě.

vez

A tu o Sněžce znáte?

Dovolená v Čechách, to může nabízet očekávatelnou známost a půvab míst, na kterých už jste kdysi jednou, dvakrát, tisíckrát byli. V každém věku a s každým kolektivem ta místa ale mohou odkrývat i novou a překvapivou perspektivu. A pokud vám zrovna nesedne značení místních turistických cest, rozhodně poznáte i místa, která jste nikdy dříve neviděli a která, až se o to za pár let budete snažit, už nikdy znovu nenajdete.

Tak nějak by se dal shrnout náš výlet na Sněžku.

 

Bez důkazů

Sestava, ve které jsme se vydali na týden do Krkonoš, byla dost variabilní, alespoň co se týče věku, fyzické zdatnosti a povah účastníků. Nakonec proto padlo rozhodnutí, že nahoru se pojede lanovkou a dolů půjdeme po svých. O pokořování hory nebo její laskavosti nás nechat vystoupat na její vrchol tedy nemůže být řeč. Nás výstup zahrnoval pouze hrdinnou cestu od parkoviště k lanovce, během které mi odešla již druhá paměťovka ve foťáku. Zanechala mě tak nepříjemným úvahám o rozbité zrcadlovce a navíc vědomí, že z výletu nebudou žádné fotografie, protože telefon zůstal zcela nepříhodně ležet na nabíječce v chalupě.

 

Václavák mezi horami

Ačkoliv jízda lanovkou nabízí jinou perspektivu než krkolomný výšlap po svých, člověk se nemůže zbavit dojmu, že je na vrcholu srabácky odměněn za něco, co nesplnil. Výhled Sněžka nabízí kouzelný a fantazie se při pohledu do krajiny rozbíhá naplno. Zážitek ale trochu kazí to množství turistů; lidí přesně jako jsme my, kteří ten originální nápad – jít na Sněžku – to ráno dostali taky. Množství lidí nás překvapilo už po cestě z parkoviště, ale ve stísněném prostoru tam nahoře skutečně bilo do očí. Brzy jsme se proto odhodlali k sestupu zpět do Pece pod Sněžkou.

 

Bloudění pod Sněžkou

Jakmile jsme za sebou nechali náročnější kamennou část cesty, mladší část výpravy, ve které nemohla chybět ani má maličkost, nabrala vražedné tempo a po příjemné asfaltce se pustila skrz líbezné nízké lesy plné borůvčí dolů, hlava nehlava, odbočka neodbočka. Dokonce ještě dlouho poté, co se směrovky na Pec pod Sněžkou vytratily, jsme nadšeně drželi náš směr, tedy dolů. Když nás nakonec dohnali ostatní, s jasnými pochybami zračícími se v jejich tvářích, neměli jsme na výběr a museli improvizovat. Sešli jsme tedy z asfaltové cesty a vydali se méně frekventovanou stezkou směrem na Velkou Úpu.

 

Kouzlo nechtěného

Teprve tady jsme setřásli asi 99 % zbývajících turistů a mohli si užívat krásu a klid místní přírody. Po žluté jsme sešli ke Žlebskému potoku, který pak celou dobu spokojeně zurčel a klokotal vedle nás. Najednou jsme zkrátka byli v úplně jiném světě, než jaký nabízejí hlavní frekventované turistické koridory. Zabloudit se nám nakonec podařilo ještě několikrát a upřímně: Právě to byly ty nejlepší úseky naší cesty.

 

 

A co se přihodilo při cestě na Sněžku vám?

 

 

Chrudim: Město nečekaných zákoutí

Chrudim. Jméno, které nejspíš nikoho nezaujme, ani neurazí, by vaší pozornosti rozhodně nemělo uniknout. Označuje totiž východočeské městečko ležící jen pár kilometrů od Pardubic, které mnozí považují za Bránu Železných hor a které má až překvapivě mnoho co nabídnout. Přiznám se, že pro mne Chrudim byla velkou neznámou, ale pouze do doby, než jsem se sem mohla díky jedné z terénních praxí organizovaných mým milovaným oborem Sociální a kulturní ekologie podívat.

 

Návštěvě náměstí neutečete

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Resselovo náměstí

Naše výprava započala na rozlehlém Resslově náměstí, které je pojmenované po místním rodákovi a vynálezci lodního šroubu Josefu Resselovi. Náměstí dominuje velký novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který v sychravém květnovém odpoledni, kdy jsme Chrudim navštívili, působil spíše netečně a surreálně. Kostel byl zřejmě postaven ještě předtím, než se z Chrudimi stalo královské město někdy před rokem 1276, a po celou dobu jeho existence jej stíhaly různé pohromy. Druhou dominantou náměstí je potom pískovcový barokní mariánský morový sloup Proměnění
Páně, který byl vystavěn v barokním stylu po poslední morové epidemii v českých zemích. Z náměstí jsme se ale brzy pustili k revitalizovanému městskému náhonu, neobyčejnému místu téměř přímo v srdci města.

 

Kopretiny a klokotající voda v náhonu

0BB959F8-EAA1-4466-9398-8A0DEF1A21FB

Náhon a dále okolí památkově chráněných středověkých městských hradeb včetně všemožných kulturních památek je místo, kde zažijete zábavu i romantiku. Na procházce podél náhonu se můžete zasnít u instalovaného mlýnského kola, obdivovat místní rybí přechod a kochat se při tom stráněmi plných kopretin. Děti (a snad nejen je) bude jistojistě lákat zurčící voda a uměle vytvořené meandry k rozpoutání divokého dobrodružství. Stezka kolem náhonu nás zavedla až na náměstí U Vodárny, okolo kterého zaujmou především na české poměry netradiční malé zahrádky, které jako by nás přenesly na jiné místo – snad do Holandska, snad do Středomoří.

Z kostela muzeum

Chrudim, náhon, náměstí U VodárnyVýhled na malebné zahrádky pod hradbami i kulturní památky na hradbách, jako je například Dům Na Puši nebo Mydlářovský dům, nabízí překvapivou atmosféru, kterou bych jako Chrudimi neznalý tvor nečekala. Strmými schody jsme se dostali zpět do vnitřních prostor hradeb a naše krátká exkurze skončila v kostele sv. Josefa. Jedná se o podivuhodnou budovu, jež byla vystavěna v 17. století pro účely kapucínského řádu, ale v roce 1948 byla řeholníky opuštěna. V dnes již zrekonstruované stavbě bývalého kostela sídlí Muzeum barokních soch. Prostory rovněž slouží jako jedno z kulturních center města Chrudim.

 

A příště do lanového parku!

Chrudim toho ovšem nabízí mnohem víc, než co jsme stačili během našeho krátkého pobytu navštívit. Z těchto neobjevených míst mě zaujaly především chrudimské rekreační lesy, které zahrnují jak lanový park s překážkami v různých obtížnostech, jež budou bavit jak děti, tak i dospělé, tak i nedalekou rozhlednu Bára. Ta byla sice nedlouho po své kolaudaci zničena tornádem, ale dnes již opět stojí a je možné se z jejího vrcholu kochat výhledem do kraje.

 

 

Chrudim, to zvláštní město, vás navíc nenechá ve štychu, ani pokud jste zapomnětliví a roztěkaní tak, jako já. Přestože jsem si při balení na výlet zapomněla zabalit své tofu pomazánky i sójový jogurt (zkrátka vše, co bylo v ledničce), místní zdravá výživa mně nenechala jíst po celý týden jen suchý chleba a ještě sušší ovesné vločky. A co víc si přát?

Chrudim si tak rozhodně vysloužila doporučení k návštěvě. Navíc pokud už budete v Chrudimi, v okolí se najde mnoho dalších zajímavých míst, která navštívit.

 

Ale o tom zase jindy.

 

Náhon, Chrudim
Upravený náhon, Chrudim.
Chrudim, náměstí U Vodárny
Náměstí U Vodárny, Chrudim.

 

Rybí přechod, náhon, Chrudim
Rybí přechod, Chrudim.
Mostík přes náhon, Chrudim.
Most přes náhon, Chrudim.

Na mozkomory je nejlepší kakao!

DSC_0081_Fotor3Známe je všichni. A setkání s nimi bývají nepříjemná. Řeč je o lidech, kteří se nám – z různých důvodů, snad proto, že věří vlastní pravdě v tom lepším případě, nebo prostě proto, že se chtějí sami cítit lépe v tom horším, bytostně touží motat pod nohama, upozorňovat při tom hlasitě na naši nicotnost a bezvýznamnost a všelijak jinak nám podtrhávat nohy. Obyčejně to může být tchyně, šéfová v práci nebo i cizí člověk v metru.

Některá setkání s mozkomory jsou ale o to nepříjemnější, že se občas, snad nedorozuměním nebo dočasným zkratem, zrekrutují z řad našich nejbližších – z kamarádek, manželů a manželek nebo z nejdůvěrnějšího kruhu rodiny. Co v takovém případě pomůže nejlépe?

 

I.

Sedím v kuchyni a podivnou situaci si už po tisící přehrávám v hlavě. Svět se mi zase jednou zdá nepochopitelný a život těžký, nežitelný. Pak mě napadá metafora s mozkomorem, která je v případě anglického názvu – tedy „de-mentor“ – o to výstižnější. V hlavě se mi okamžitě vybaví profesor Lupin, jak Harrymu nabízí ve vlaku čokoládu. Ten nápad vlastně není vůbec špatný, a tak si jdu uvařit kakao.

Do světa se najednou vrací kouzla, dětská radost a víra ve splněné sny. Možná jsem poslední dobou trochu moc dospělá, napadá mě. Možná jsem se své dětské naivity zbavila až příliš snadno, rychle a teď mi chybí. Nikdy jsem nechtěla stát se dospělým, stát se mudlou, který nevěří na zázraky. A přece jsem posledních pár měsíců svědkem toho, jak se to pomalu, plíživě děje.

 

II.

Dementor je tedy v reálném životě opakem mentora, napadá mě. Zatímco druhý jmenovaný nás nějakým způsobem vede, inspiruje a podporuje v tom, abychom se stali tím, kým chceme být, dementor nás dokáže správně mířenými ranami pod pás od kýženého cíle vzdalovat.

Někteří jedinci jsou přitom asi odolnější než jiní. Sama ale asi odolná příliš nebudu. Když o pár minut později odnáším malého mravenečka, který se mi zřejmě při fotografování a válení se přitom po dvoře na zemi dostal na legíny, zpět na zahradu, připouštím, že jsem zřejmě občas citlivá příliš. Jenže, kromě toho, že je to tam venku obrovský hendikep, je to asi i určitá jedinečnost. Není to právě to, co mě dělá mnou?

 

III.

Cvičení jógy a meditace mě naučily, že v sobě člověk nemá držet to, co mu nijak neprospívá. Zbavujeme se tak té nepředstavitelné tíhy, co se nám občas usazuje na ramenou. Dementoři k této tíze patří také. Dovedou totiž tak umně odsávat tu tolik potřebnou energii, kterou na cestě za svými sny potřebujeme.

Proto se nadechnu, dopiju své kakao v hrnečku s Malým princem a s výdechem nechám tenhle náklad jít. A vy byste měli také.

 

Protože neexistuje dementor, na kterého by kakao a vlastní sebe-uvědomění nefungovalo.

DSC_0076_Fotor

 

5 pomocníků, bez kterých se v létě neobejdete

Další horký, slunečný víkend za námi. Protože se dá předpokládat, že takových víkendů (a nejen jich) bude v následujících týdnech a měsících přibývat, není na škodu si připomenout pět základních a nikdy nestárnoucích triků, parťáků a pomocníků, kteří nám pomůžou si tyto dny užít na maximum. Schválně – zkuste se ještě před čtením zamyslet. Dokážete je vyjmenovat všechny? Pokračovat ve čtení „5 pomocníků, bez kterých se v létě neobejdete“

Z deníku bludičky: Hurá k chorvatským zítřkům!

17. dubna 2018 – Člověk se dívá na mapu Baška Vody a nemůže uvěřit svému štěstí – tak ono se zadařilo: Dokázala jsem manžela přemluvit, abychom vytáhli paty z rodné zemičky, a v červnu už se budu schovávat před sluníčkem pod opalovákem faktor bambilion a slaměným kloboukem na rajských jadranských plážích. Ta radost je skoro až hmatatelná.

 

Zbývají tedy dva měsíce. To by měla být hračka: Státnice byly přesunuty až na září a všechny zkoušky by se měly dát stihnout v první části zkouškového období. V hlavě si zalistuju svým mentálním kalendářem. Chceme jet v druhém týdnu, jasně. Takže to mi na sedm zkoušek zbývá… Týden a půl?! Malinko znervózním.

Ale za tu nádheru a přírodou vyražený dech to rozhodně stojí.

 

Bod číslo jedna: Sehnat ubytování. To by neměl být problém. V Chorvatsku jsme byli poprvé před dvěma lety a bydleli jsme u moc milých lidí, v krásných apartmánech s klimatizací, wifinou, kuchyní i výhledem na moře. Není o čem přemýšlet. „Promiňte, ale ve vámi vybraném termínu máme plno,“ křičí na mě z e-mailu hned druhý den poté, co začínám s plánováním. Jasně, ony vlastně doopravdy zbývají jen dva měsíce. Možná jsme se mohli rozhodnout o trochu dřív. Ale když si člověk připravuje půdu dva roky, tak je potom jedno, jestli rozhodnutí přijde v lednu nebo uprostřed dubna, prostě se jede. Tedy mně to jedno je, ubytovací zařízení, a především jejich majitelé, se na to ale možná budou tvářit jinak. Znovu znervózním, to když si vybavím ono zdlouhavé listování on-line katalogy apartmánů. Tahle část cestování mi nějak nechyběla.

Ale za ten nekonečný pocit pohody v tom jednom konkrétním týdnu v červnu to rozhodně stojí.

 

Namísto dělání úkolu na zítřejší seminář se tedy probírám stránkami apartmánů. Nejprve mne pojímá hrůza, když vidím jaká úroveň ubytování se pohybuje v jaké cenové relaci. Přece jen jsem studentka a chtěla jsem vybírat tak, aby nás týdenní dovolená nezruinovala. Upřímně ale přiznávám, že po dvou hodinách scrollování a otevírání nových a nových nabídek se vám 40 eur za noc už nezdá tolik jako na začátku. Sestavuji si proto žebříček výherců a okamžitě posílám e-mail na číslo jedna. Je krásný, čistý, blizoučko k moři, disponuje soukromým parkováním a výhledem na moře. Je to můj šampion a já už si v podstatě balím kufry. Zbývají sice pořád dva měsíce, ale člověk nikdy neví, kdy něco zapomene, že? Když dorazí kladná odpověď a ujištění, že v našem termínu mají volno, skáču málem radostí do stropu. Dokud nepřijde manželova odpověď: „A je to parkování oplocené?“ Už si vzpomínám, proč je to zmiňované listování online katalogy apartmánů tolik zdlouhavé: Každý z výletníků vždy bazíruje na něčem jiném.

Ano, vyladit všechny detaily dopředu může sice být nervy drásající, ale výsledný soulad a harmonie za to rozhodně stojí.

 

Když potom obratem píšu e-mail s dotazem na oplocené parkování majiteli vily, potměšile se usmívám – ještěže tentokrát jedeme jen my dva.

Odpadová kalamita

Až půjdete příště na krásnou jarní vycházku, ať už do svého oblíbeného lesíka nebo na cyklostezku umně ukončenou uprostřed polí, zkuste s sebou vzít pytel na odpadky a rukavice. Vsadím krk, že se vám budou hodit.

Dnes jsem zkusmo vzala pytel jeden a naplnila ho během asi tří minut sběrem odpadků kolem jednoho z močálů podél železnice v Klánovickém lese. Ta hromada bordelu mě štvala cestou vlakem už měsíce. Z vody jsem vytahovala skleněné lahváče, konzervy od energeťáků i nevyfouklé PET láhve.

Jestli vás odpadky na každém kroku taky štvou, stačí málo: Všímat si na procházce nebo cestou do školy a do práce svého okolí a věnovat tomu klidně jen i pár minut. Nestojí to pak ani moc námahy a ten pocit, že jste udělali nezištně něco dobrého, za to fakt stojí.

A pro ty ostatní, co vyhodí kde co, bez ohledu na to kde – když už to vážně nezbytně musíte koupit, dohlédněte na to, aby se pak odpadní obal dostal do správného kontejneru. Tahle planeta není půjčená, tak se nechovejte jako prasata.

#trashhero #kdyzsechce

02DE83FA-FECA-411B-8D5C-C0B104A860FB
Zelený pytel jsem nasbírala asi za tři minuty.
A4345F44-0182-49BF-B777-9F8BC44E4665
Největší oříšek: Jak dostat plastovou láhev z prostředku jezírka…
218D75E1-2F5D-49E1-884C-463EAB6CC476
Podařilo se! Sláva.