Imaginární kamarádi

Od svítání do svítání,
dvě duše lehké,
dvě imaginární bytosti.
Téměř.
Bez schránek svých fyzických,
bez vnějšího světa,
bez předchozích slibů –
dvě nejveselejší děti v okolí.
Nevěř.
Těžko oddělíš
jedno od druhého.
A v sázce je příliš.

Když nezeptáš se,
nikdy nezvíš.
Tak ničeho teď nelituj.
Ale když víš,
tak jenom blázen
ignoruje pravdu před sebou.
Pravdu staletou.

IMG_5753

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor

Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Mince

Bez něžného přičinění,
co by z tebe zbývalo?
Kromě peněz, masa, kostí,
zůstalo by pramálo.
Pořád jenom zapomínáš,
na co dbát a na co ne.
Z velké lásky pohádkové
zbude pírko nicotné.

Bez pevné ruky, bez zázemí,
co by ze mne zbývalo?
Hromádka snů a zhaslých hvězd,
jasný syndrom vyhoření.
Pořád jenom zapomínám,
co je základ a odkud je,
z něžné dívky osamělé
dnes jsem hlavně harpyje.

Rozlišovat, co je fér
a odkud vlastně vítr vane,
probouzí mé vlohy dávné,
detektivní, zakrývané.
Manželství je trochu válka
s nevinnými oběťmi.
Malicherná, bezdůvodná,
souhlasíš? Teď pověz mi.

Určit, kde mezi námi
leží hranice,
kde končíš ty a kde začínám já,
je po tolika letech
nerozluštitelná záhada.
Manželství je propojení,
dvou životů,
dvou duší,
dvou bytostí,
a rozplétat je po čase
nic dobrého nevěstí.

Jsme jako dvě strany
jedné mince.
Tak blízko a zároveň
každý hledí směrem opačným.

 

DSC_0016

Čarodějka

(Z archivů, přesto navždy aktuální.)

Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.

Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.

Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.

Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.

Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.

S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.

 

IMG_2455_Fotor2

Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG

Protimluvy

Sama. Bez dechu.
Když vztek pomíjí.
Kolem se míhá světlo –
to odlesky z životů
tvých přátel
tančí ti po stěnách.

V hlavě sto protimluv,
nikdy neodehraný rozhovor
a jedna tvář.
Patří – vlastně – cizinci.
“Být zamilovaný – to je,”
řekl bys v té promluvě,
“mít ke komu utíkat,
v slzách.
A jen v duchu.”

Ze vzduchu kdosi vysál
magii světa vysavačem.
Vánoční světla
uhasí hasičákem.

Vše je ztraceno,
ty pořád zůstáváš…
A ptáš se:
“Kdo je blázen teď?”

 

img_4414

Na stezce v Krkonoších

vchodNa rozdíl od výletu na Sněžku, který byl spíše spontánním nápadem, náš výlet na novou rozhlednu v Janských lázních, Stezku korunami stromů, pro nás byl jedním z hlavních cílů v Krkonoších. Podobné projekty jsou v České republice k nalezení už tři a vzhledem k tempu, jakým tady vyrůstají, se dá usuzovat, že se jedná o velký trend. Ze všeobecného nadšení, které kolem těchto rozhleden panuje, by jeden čekal dechberoucí zážitek při průchodu korunami stromů, a ještě mrazivější výhled do kraje.

Marně.

 

Dlouhý oblíbeneczabradli portret

Pochod k rozhledně začíná na parkovišti, odkud musí návštěvníci zdolat asi 200 metrů
po rovince k pokladně. Pro lenochy jako dělané. Musím přiznat, že jsme měli tak trochu smůlu, když jsme narazili na neústupnou paní pokladní, která tvrdošíjně trvala na tom, že dvoukilová čivava v tašce na rozhlednu nesmí. Chápu, že pravidla jsou pravidla, ale na druhou stranu je to taky vždycky o lidech. Manžel tak sice ušetřil za jedno tučné dospělácké vstupné, ale z výletu toho moc neměl, když čekal na nás ostatní pod rozhlednou.

Osamělou procházku korunami stromů nečekejte (ledaže by se snad dalo počítat to, že vaše polovička zůstane trčet před vchodem). Vzhledem k velké oblibě, jaké se různé stezky v korunách i v oblacích těší, je spíše zbožným přáním, aby si člověk vychutnal nějakou svobodu či mystičnost, kterou si s korunami stromů odjakživa spojuje. Obdobně je to navíc i s domácí turistikou, jejíž obliba v posledních letech rovněž roste. Pokud se vám v létě podaří objevit nějaké turistické místo, které turisty tak úplně nepřetéká, můžete se považovat za šťastlivce. Lze ale smířlivě konstatovat, že tady na Stezce v korunách stromů Krkonoše se lidé tak nějak rovnoměrně rozprostřou po 1 511 metrů dlouhém chodníku, proto se nemusíte doslova zviratkoprodírat davy, jako se nám to stalo třeba později v Adršpachu.

 

O pěkných a nepěkných lesích

Za velké pozitivum stezky považuji její infografiku, která jednoduchým způsobem návštěvníkům vysvětluje, proč je přírodě bližší lesní hospodaření lepší než to klasické nebo jak je to s kvalitou půdy, o kterou se připravujeme třeba i využíváním těžké techniky či právě špatným lesním hospodařením. Ať už míří na dětské návštěvníky nebo na ty dospělé, je pravda, že v dnešním přetechnizovaném světě můžeme často ztrácet pojem o tom, co je dobré pro přírodu a ekosystémové služby, které nám poskytuje, a zapomínat na to, jak jsou pro nás důležité. Byť mnoho návštěvníků může mít o dané problematice povědomí, bude i velká část, která jej mít nebude. Šest zastávek na stezce tak proto příjemným způsobem šíří osvětu.

pekny lesPro děti (a nejen je) nabízí atrakce také řadu rádoby adrenalinových prvků, jako je třeba chůze po laně, ale vědomí, že všude okolo jsou zábradlí a pár centimetrů pod lanem záchytné pletivo, ten adrenalin povážlivě krotí.

 

Vyhlídková věž se skluzavkou

Stezka se dále vine do kruhu a v nesčetných opakováních vynáší návštěvníky až k vrcholu. Vyhlídková věž měří 45 metrů a tvoří ji jakýsi chodníkový trychtýř, který ale vypadá efektně především při pohledu zdola. Při jeho zdolávání se ani moc nezadýcháte. Nevýhodou je, že výhled, který budete mít v jeho nejvrchnější části, vidíte během výstupu tolikrát, že nahoře vás už nepřekvapí. A pokud by vám to bylo málo, uvidíte ho ještě jednou tolikrát při sestupu dolů. Nebo – si můžete zaplatit dalších 50 korun a sjet dolů tobogánem.

Pokud nejste strašpytel a držgrešle jako já, samozřejmě.

vez

A tu o Sněžce znáte?

Dovolená v Čechách, to může nabízet očekávatelnou známost a půvab míst, na kterých už jste kdysi jednou, dvakrát, tisíckrát byli. V každém věku a s každým kolektivem ta místa ale mohou odkrývat i novou a překvapivou perspektivu. A pokud vám zrovna nesedne značení místních turistických cest, rozhodně poznáte i místa, která jste nikdy dříve neviděli a která, až se o to za pár let budete snažit, už nikdy znovu nenajdete.

Tak nějak by se dal shrnout náš výlet na Sněžku.

 

Bez důkazů

Sestava, ve které jsme se vydali na týden do Krkonoš, byla dost variabilní, alespoň co se týče věku, fyzické zdatnosti a povah účastníků. Nakonec proto padlo rozhodnutí, že nahoru se pojede lanovkou a dolů půjdeme po svých. O pokořování hory nebo její laskavosti nás nechat vystoupat na její vrchol tedy nemůže být řeč. Nás výstup zahrnoval pouze hrdinnou cestu od parkoviště k lanovce, během které mi odešla již druhá paměťovka ve foťáku. Zanechala mě tak nepříjemným úvahám o rozbité zrcadlovce a navíc vědomí, že z výletu nebudou žádné fotografie, protože telefon zůstal zcela nepříhodně ležet na nabíječce v chalupě.

 

Václavák mezi horami

Ačkoliv jízda lanovkou nabízí jinou perspektivu než krkolomný výšlap po svých, člověk se nemůže zbavit dojmu, že je na vrcholu srabácky odměněn za něco, co nesplnil. Výhled Sněžka nabízí kouzelný a fantazie se při pohledu do krajiny rozbíhá naplno. Zážitek ale trochu kazí to množství turistů; lidí přesně jako jsme my, kteří ten originální nápad – jít na Sněžku – to ráno dostali taky. Množství lidí nás překvapilo už po cestě z parkoviště, ale ve stísněném prostoru tam nahoře skutečně bilo do očí. Brzy jsme se proto odhodlali k sestupu zpět do Pece pod Sněžkou.

 

Bloudění pod Sněžkou

Jakmile jsme za sebou nechali náročnější kamennou část cesty, mladší část výpravy, ve které nemohla chybět ani má maličkost, nabrala vražedné tempo a po příjemné asfaltce se pustila skrz líbezné nízké lesy plné borůvčí dolů, hlava nehlava, odbočka neodbočka. Dokonce ještě dlouho poté, co se směrovky na Pec pod Sněžkou vytratily, jsme nadšeně drželi náš směr, tedy dolů. Když nás nakonec dohnali ostatní, s jasnými pochybami zračícími se v jejich tvářích, neměli jsme na výběr a museli improvizovat. Sešli jsme tedy z asfaltové cesty a vydali se méně frekventovanou stezkou směrem na Velkou Úpu.

 

Kouzlo nechtěného

Teprve tady jsme setřásli asi 99 % zbývajících turistů a mohli si užívat krásu a klid místní přírody. Po žluté jsme sešli ke Žlebskému potoku, který pak celou dobu spokojeně zurčel a klokotal vedle nás. Najednou jsme zkrátka byli v úplně jiném světě, než jaký nabízejí hlavní frekventované turistické koridory. Zabloudit se nám nakonec podařilo ještě několikrát a upřímně: Právě to byly ty nejlepší úseky naší cesty.

 

 

A co se přihodilo při cestě na Sněžku vám?