Bezbranná

Napospas vrtochům
osudu vydávám se,
když každé ráno
bez dechu
netrpělivě vyčkávám.
Plna naděje,
zanechávaje pochyby,
výčitky
a smutek
na prahu domova.

Možnosti žádné
už nezůstaly.
Odhodila jsem dávno
všechna svá brnění,
propustila jsem
své nejvěrnější strážce.
Stojím na podstavci.
Odhalená.
Nahá.
Bezbranná.
Bezbranná vůči tobě,
bezbranná vůči osudu.

Děsíš mě stejně tak,
jako mě k sobě vábíš.
Vždyť kdo může člověku ublížit víc
než ten,
koho si pustí nejblíž k tělu.
Nejblíž k duši.
A tak jen sedím,
vyčkávám.
Plna neovladatelné bázně,
plna vzpomínek na tebe.

 

07348404-AD48-4A79-B1A0-9D630B0C9C87

 

Mlýnské kameny

Snad jedno je pravda, druhé ne,
rozlišit záměry šlechetné,
rozlišit chtíč, zradu a pláč,
pochopit v příběhu role a zkazky,
chápat kdo čisté záměry,
snad ze zvědavosti
či lásky,
má a nepředstírá zájem..

Kdo našeptává tiše,
jedem ukolébá,
kdo nepochopil život
a bez naděje
světem bezvýrazně,
bez života,
bez snů,
bez lásky
a pokory pluje.

Kdo bude tě soudit
a kdo nechá
tě rozepnout křídla,
kdo zlomí tvou duši
a kdo zprotiví ti vše,
co na světě miluješ.

Rozeznat je
a chápat..
Některé dny
zdá se těžší
než ve skutečnosti může být.

Nahá

Možná už bylo řečeno vše..
A Vy znáte mě líp
než kdokoliv
dokázal by odhadnout.
Odkrýváte
kousek po kousku
až nakonec
nezbude nic.
Jen má duše.
Odhalená.
Bezbranná.
Nahá.
Vydaná napospas
zkoumavým pohledům
té Vaší.

Možná už bylo řečeno vše.
Jsem otevřená kniha,
jen mě musíte správně číst.
Ale to Vy
už dávno víte..

Možná už bylo řečeno vše
a jednoho rána se probudíte.
A budete vědět,
že se Vám zdál
ten nejdivnější sen.
Sen o bludičkách,
upírech
a lesních čarodějkách.
Třeba se usmějete
a začnete nový den.

Možná ale
bylo zatím řečeno jen málo..

Štěstí

Ležíš na zádech.
Protáhneš svá křídla do šířky.
Z hrudi ti kdosi
zrovna sestoupil.
Necítíš už
tu tíhu
všech rozpínajících se vesmírů;
neneseš odpovědnost
za blaho všech.

Zhluboka se nadechneš.
Poprvé
po tisíci letech.
Něco tě pošimrá na tváři.
Ty se usměješ,
snad nakrčíš nos,
a budeš vědět:
Tohle
je ta muška zlatá.

 

1997C1D3-C9BF-4EC5-B429-22DA800541D8

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

Imaginární kamarádi

Od svítání do svítání,
dvě duše lehké,
dvě imaginární bytosti.
Téměř.
Bez schránek svých fyzických,
bez vnějšího světa,
bez předchozích slibů –
dvě nejveselejší děti v okolí.
Nevěř.
Těžko oddělíš
jedno od druhého.
A v sázce je příliš.

Když nezeptáš se,
nikdy nezvíš.
Tak ničeho teď nelituj.
Ale když víš,
tak jenom blázen
ignoruje pravdu před sebou.
Pravdu staletou.

IMG_5753

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor

Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Mince

Bez něžného přičinění,
co by z tebe zbývalo?
Kromě peněz, masa, kostí,
zůstalo by pramálo.
Pořád jenom zapomínáš,
na co dbát a na co ne.
Z velké lásky pohádkové
zbude pírko nicotné.

Bez pevné ruky, bez zázemí,
co by ze mne zbývalo?
Hromádka snů a zhaslých hvězd,
jasný syndrom vyhoření.
Pořád jenom zapomínám,
co je základ a odkud je,
z něžné dívky osamělé
dnes jsem hlavně harpyje.

Rozlišovat, co je fér
a odkud vlastně vítr vane,
probouzí mé vlohy dávné,
detektivní, zakrývané.
Manželství je trochu válka
s nevinnými oběťmi.
Malicherná, bezdůvodná,
souhlasíš? Teď pověz mi.

Určit, kde mezi námi
leží hranice,
kde končíš ty a kde začínám já,
je po tolika letech
nerozluštitelná záhada.
Manželství je propojení,
dvou životů,
dvou duší,
dvou bytostí,
a rozplétat je po čase
nic dobrého nevěstí.

Jsme jako dvě strany
jedné mince.
Tak blízko a zároveň
každý hledí směrem opačným.

 

DSC_0016