Z deníku bludičky: Hurá k chorvatským zítřkům!

17. dubna 2018 – Člověk se dívá na mapu Baška Vody a nemůže uvěřit svému štěstí – tak ono se zadařilo: Dokázala jsem manžela přemluvit, abychom vytáhli paty z rodné zemičky, a v červnu už se budu schovávat před sluníčkem pod opalovákem faktor bambilion a slaměným kloboukem na rajských jadranských plážích. Ta radost je skoro až hmatatelná.

 

Zbývají tedy dva měsíce. To by měla být hračka: Státnice byly přesunuty až na září a všechny zkoušky by se měly dát stihnout v první části zkouškového období. V hlavě si zalistuju svým mentálním kalendářem. Chceme jet v druhém týdnu, jasně. Takže to mi na sedm zkoušek zbývá… Týden a půl?! Malinko znervózním.

Ale za tu nádheru a přírodou vyražený dech to rozhodně stojí.

 

Bod číslo jedna: Sehnat ubytování. To by neměl být problém. V Chorvatsku jsme byli poprvé před dvěma lety a bydleli jsme u moc milých lidí, v krásných apartmánech s klimatizací, wifinou, kuchyní i výhledem na moře. Není o čem přemýšlet. „Promiňte, ale ve vámi vybraném termínu máme plno,“ křičí na mě z e-mailu hned druhý den poté, co začínám s plánováním. Jasně, ony vlastně doopravdy zbývají jen dva měsíce. Možná jsme se mohli rozhodnout o trochu dřív. Ale když si člověk připravuje půdu dva roky, tak je potom jedno, jestli rozhodnutí přijde v lednu nebo uprostřed dubna, prostě se jede. Tedy mně to jedno je, ubytovací zařízení, a především jejich majitelé, se na to ale možná budou tvářit jinak. Znovu znervózním, to když si vybavím ono zdlouhavé listování on-line katalogy apartmánů. Tahle část cestování mi nějak nechyběla.

Ale za ten nekonečný pocit pohody v tom jednom konkrétním týdnu v červnu to rozhodně stojí.

 

Namísto dělání úkolu na zítřejší seminář se tedy probírám stránkami apartmánů. Nejprve mne pojímá hrůza, když vidím jaká úroveň ubytování se pohybuje v jaké cenové relaci. Přece jen jsem studentka a chtěla jsem vybírat tak, aby nás týdenní dovolená nezruinovala. Upřímně ale přiznávám, že po dvou hodinách scrollování a otevírání nových a nových nabídek se vám 40 eur za noc už nezdá tolik jako na začátku. Sestavuji si proto žebříček výherců a okamžitě posílám e-mail na číslo jedna. Je krásný, čistý, blizoučko k moři, disponuje soukromým parkováním a výhledem na moře. Je to můj šampion a já už si v podstatě balím kufry. Zbývají sice pořád dva měsíce, ale člověk nikdy neví, kdy něco zapomene, že? Když dorazí kladná odpověď a ujištění, že v našem termínu mají volno, skáču málem radostí do stropu. Dokud nepřijde manželova odpověď: „A je to parkování oplocené?“ Už si vzpomínám, proč je to zmiňované listování online katalogy apartmánů tolik zdlouhavé: Každý z výletníků vždy bazíruje na něčem jiném.

Ano, vyladit všechny detaily dopředu může sice být nervy drásající, ale výsledný soulad a harmonie za to rozhodně stojí.

 

Když potom obratem píšu e-mail s dotazem na oplocené parkování majiteli vily, potměšile se usmívám – ještěže tentokrát jedeme jen my dva.

Z deníku bludičky: Poločas

30. prosince 2017 – Nic a nikdo. V celé vesnici jsem zřejmě vzhůru jenom já. Už si pomalu vybavuji, proč to každý rok podstupuji. To ticho. To prázdno… Pomalu zapomínám na mrznoucí dlaně hluboce zabořené v kapsách kabátu. Všímám si rozčíleného nadávání kosáků v jedné z okolních zahrad. Jeden přeletí na zastávku v opačném směru. Protože stojím ve stínu, schovaná před neúprosně ledovým větrem, nemá o mě ani šajn.

Napínám sluch dál. V dálce slyším hučet výpadovku z Prahy, vlakovou zastávkou asi dva kilometry ode mě projíždí vlak. Za celou dobu, co čekám na autobus, okolo mne projedou pouhá dvě auta. Neskutečné. Několik málo štěbetajících ptáků mi připomíná, na co se můžu za několik málo měsíců těšit.

Je krátké období mezi svátky, období mírného bezčasí. Tempo života se každý rok na pár dní zpomalí, vlastně téměř zastaví. Je to čas, kdy máme jedinečnou možnost chytit dech. Protože za pár dní už bude zase všechno vzhůru nohama.

Je poločas.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Poločas“

Z deníku bludičky: Bigger on the inside

22. října 2017 – Je po volbách a asi bych se měla připojit k všeobecnému zděšení. Naštěstí – i když možná jak se to vezme – mám partnera, který dělá, co může, aby mou nasranost odvedl od povolebních strkanic a prognóz. Zase jednou se mi potvrzuje přirovnání manželství k válce. Kdysi jsem říkávala, že připomíná tu zákopovou. (Jenže co já vím o zákopové válce?) Dnes je to spíš otevřená, brutální ideologická válka s bambilionem obětí na životech a možná i nedozírnými materiálními škodami.

O tom jsem ale psát nechtěla. I když to malinko souvisí.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Bigger on the inside“

Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci

21. září — Před státnicemi jsem si říkala, že po státnicích bude všechno jinak. Celé léto budu psát — a to prosím něco, co mě bude skutečně bavit, celé léto strávím s přáteli a rodinnou, které jsem před státnicemi zanedbávala. Zkrátka že celé léto budu v blažené alkoholové nevědomosti poblíž lidí, které miluji, a v mezerách mezi jednotlivými návštěvami budu psát svůj román, blog a natáčet videa. Zkrátka a jednoduše jsem si myslela, že po státnicích budou všude běhat jednorožci a na každém kroku mě bude obklopovat duha.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci“