Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Na mozkomory je nejlepší kakao!

DSC_0081_Fotor3Známe je všichni. A setkání s nimi bývají nepříjemná. Řeč je o lidech, kteří se nám – z různých důvodů, snad proto, že věří vlastní pravdě v tom lepším případě, nebo prostě proto, že se chtějí sami cítit lépe v tom horším, bytostně touží motat pod nohama, upozorňovat při tom hlasitě na naši nicotnost a bezvýznamnost a všelijak jinak nám podtrhávat nohy. Obyčejně to může být tchyně, šéfová v práci nebo i cizí člověk v metru.

Některá setkání s mozkomory jsou ale o to nepříjemnější, že se občas, snad nedorozuměním nebo dočasným zkratem, zrekrutují z řad našich nejbližších – z kamarádek, manželů a manželek nebo z nejdůvěrnějšího kruhu rodiny. Co v takovém případě pomůže nejlépe?

 

I.

Sedím v kuchyni a podivnou situaci si už po tisící přehrávám v hlavě. Svět se mi zase jednou zdá nepochopitelný a život těžký, nežitelný. Pak mě napadá metafora s mozkomorem, která je v případě anglického názvu – tedy „de-mentor“ – o to výstižnější. V hlavě se mi okamžitě vybaví profesor Lupin, jak Harrymu nabízí ve vlaku čokoládu. Ten nápad vlastně není vůbec špatný, a tak si jdu uvařit kakao.

Do světa se najednou vrací kouzla, dětská radost a víra ve splněné sny. Možná jsem poslední dobou trochu moc dospělá, napadá mě. Možná jsem se své dětské naivity zbavila až příliš snadno, rychle a teď mi chybí. Nikdy jsem nechtěla stát se dospělým, stát se mudlou, který nevěří na zázraky. A přece jsem posledních pár měsíců svědkem toho, jak se to pomalu, plíživě děje.

 

II.

Dementor je tedy v reálném životě opakem mentora, napadá mě. Zatímco druhý jmenovaný nás nějakým způsobem vede, inspiruje a podporuje v tom, abychom se stali tím, kým chceme být, dementor nás dokáže správně mířenými ranami pod pás od kýženého cíle vzdalovat.

Někteří jedinci jsou přitom asi odolnější než jiní. Sama ale asi odolná příliš nebudu. Když o pár minut později odnáším malého mravenečka, který se mi zřejmě při fotografování a válení se přitom po dvoře na zemi dostal na legíny, zpět na zahradu, připouštím, že jsem zřejmě občas citlivá příliš. Jenže, kromě toho, že je to tam venku obrovský hendikep, je to asi i určitá jedinečnost. Není to právě to, co mě dělá mnou?

 

III.

Cvičení jógy a meditace mě naučily, že v sobě člověk nemá držet to, co mu nijak neprospívá. Zbavujeme se tak té nepředstavitelné tíhy, co se nám občas usazuje na ramenou. Dementoři k této tíze patří také. Dovedou totiž tak umně odsávat tu tolik potřebnou energii, kterou na cestě za svými sny potřebujeme.

Proto se nadechnu, dopiju své kakao v hrnečku s Malým princem a s výdechem nechám tenhle náklad jít. A vy byste měli také.

 

Protože neexistuje dementor, na kterého by kakao a vlastní sebe-uvědomění nefungovalo.

DSC_0076_Fotor

 

Z deníku bludičky: Hurá k chorvatským zítřkům!

17. dubna 2018 – Člověk se dívá na mapu Baška Vody a nemůže uvěřit svému štěstí – tak ono se zadařilo: Dokázala jsem manžela přemluvit, abychom vytáhli paty z rodné zemičky, a v červnu už se budu schovávat před sluníčkem pod opalovákem faktor bambilion a slaměným kloboukem na rajských jadranských plážích. Ta radost je skoro až hmatatelná.

 

Zbývají tedy dva měsíce. To by měla být hračka: Státnice byly přesunuty až na září a všechny zkoušky by se měly dát stihnout v první části zkouškového období. V hlavě si zalistuju svým mentálním kalendářem. Chceme jet v druhém týdnu, jasně. Takže to mi na sedm zkoušek zbývá… Týden a půl?! Malinko znervózním.

Ale za tu nádheru a přírodou vyražený dech to rozhodně stojí.

 

Bod číslo jedna: Sehnat ubytování. To by neměl být problém. V Chorvatsku jsme byli poprvé před dvěma lety a bydleli jsme u moc milých lidí, v krásných apartmánech s klimatizací, wifinou, kuchyní i výhledem na moře. Není o čem přemýšlet. „Promiňte, ale ve vámi vybraném termínu máme plno,“ křičí na mě z e-mailu hned druhý den poté, co začínám s plánováním. Jasně, ony vlastně doopravdy zbývají jen dva měsíce. Možná jsme se mohli rozhodnout o trochu dřív. Ale když si člověk připravuje půdu dva roky, tak je potom jedno, jestli rozhodnutí přijde v lednu nebo uprostřed dubna, prostě se jede. Tedy mně to jedno je, ubytovací zařízení, a především jejich majitelé, se na to ale možná budou tvářit jinak. Znovu znervózním, to když si vybavím ono zdlouhavé listování on-line katalogy apartmánů. Tahle část cestování mi nějak nechyběla.

Ale za ten nekonečný pocit pohody v tom jednom konkrétním týdnu v červnu to rozhodně stojí.

 

Namísto dělání úkolu na zítřejší seminář se tedy probírám stránkami apartmánů. Nejprve mne pojímá hrůza, když vidím jaká úroveň ubytování se pohybuje v jaké cenové relaci. Přece jen jsem studentka a chtěla jsem vybírat tak, aby nás týdenní dovolená nezruinovala. Upřímně ale přiznávám, že po dvou hodinách scrollování a otevírání nových a nových nabídek se vám 40 eur za noc už nezdá tolik jako na začátku. Sestavuji si proto žebříček výherců a okamžitě posílám e-mail na číslo jedna. Je krásný, čistý, blizoučko k moři, disponuje soukromým parkováním a výhledem na moře. Je to můj šampion a já už si v podstatě balím kufry. Zbývají sice pořád dva měsíce, ale člověk nikdy neví, kdy něco zapomene, že? Když dorazí kladná odpověď a ujištění, že v našem termínu mají volno, skáču málem radostí do stropu. Dokud nepřijde manželova odpověď: „A je to parkování oplocené?“ Už si vzpomínám, proč je to zmiňované listování online katalogy apartmánů tolik zdlouhavé: Každý z výletníků vždy bazíruje na něčem jiném.

Ano, vyladit všechny detaily dopředu může sice být nervy drásající, ale výsledný soulad a harmonie za to rozhodně stojí.

 

Když potom obratem píšu e-mail s dotazem na oplocené parkování majiteli vily, potměšile se usmívám – ještěže tentokrát jedeme jen my dva.

Z deníku bludičky: Poločas

30. prosince 2017 – Nic a nikdo. V celé vesnici jsem zřejmě vzhůru jenom já. Už si pomalu vybavuji, proč to každý rok podstupuji. To ticho. To prázdno… Pomalu zapomínám na mrznoucí dlaně hluboce zabořené v kapsách kabátu. Všímám si rozčíleného nadávání kosáků v jedné z okolních zahrad. Jeden přeletí na zastávku v opačném směru. Protože stojím ve stínu, schovaná před neúprosně ledovým větrem, nemá o mě ani šajn.

Napínám sluch dál. V dálce slyším hučet výpadovku z Prahy, vlakovou zastávkou asi dva kilometry ode mě projíždí vlak. Za celou dobu, co čekám na autobus, okolo mne projedou pouhá dvě auta. Neskutečné. Několik málo štěbetajících ptáků mi připomíná, na co se můžu za několik málo měsíců těšit.

Je krátké období mezi svátky, období mírného bezčasí. Tempo života se každý rok na pár dní zpomalí, vlastně téměř zastaví. Je to čas, kdy máme jedinečnou možnost chytit dech. Protože za pár dní už bude zase všechno vzhůru nohama.

Je poločas.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Poločas“

Z deníku bludičky: Bigger on the inside

22. října 2017 – Je po volbách a asi bych se měla připojit k všeobecnému zděšení. Naštěstí – i když možná jak se to vezme – mám partnera, který dělá, co může, aby mou nasranost odvedl od povolebních strkanic a prognóz. Zase jednou se mi potvrzuje přirovnání manželství k válce. Kdysi jsem říkávala, že připomíná tu zákopovou. (Jenže co já vím o zákopové válce?) Dnes je to spíš otevřená, brutální ideologická válka s bambilionem obětí na životech a možná i nedozírnými materiálními škodami.

O tom jsem ale psát nechtěla. I když to malinko souvisí.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Bigger on the inside“

Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci

21. září — Před státnicemi jsem si říkala, že po státnicích bude všechno jinak. Celé léto budu psát — a to prosím něco, co mě bude skutečně bavit, celé léto strávím s přáteli a rodinnou, které jsem před státnicemi zanedbávala. Zkrátka že celé léto budu v blažené alkoholové nevědomosti poblíž lidí, které miluji, a v mezerách mezi jednotlivými návštěvami budu psát svůj román, blog a natáčet videa. Zkrátka a jednoduše jsem si myslela, že po státnicích budou všude běhat jednorožci a na každém kroku mě bude obklopovat duha.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Všichni mrtví jednorožci“