Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014

Mince

Bez něžného přičinění,
co by z tebe zbývalo?
Kromě peněz, masa, kostí,
zůstalo by pramálo.
Pořád jenom zapomínáš,
na co dbát a na co ne.
Z velké lásky pohádkové
zbude pírko nicotné.

Bez pevné ruky, bez zázemí,
co by ze mne zbývalo?
Hromádka snů a zhaslých hvězd,
jasný syndrom vyhoření.
Pořád jenom zapomínám,
co je základ a odkud je,
z něžné dívky osamělé
dnes jsem hlavně harpyje.

Rozlišovat, co je fér
a odkud vlastně vítr vane,
probouzí mé vlohy dávné,
detektivní, zakrývané.
Manželství je trochu válka
s nevinnými oběťmi.
Malicherná, bezdůvodná,
souhlasíš? Teď pověz mi.

Určit, kde mezi námi
leží hranice,
kde končíš ty a kde začínám já,
je po tolika letech
nerozluštitelná záhada.
Manželství je propojení,
dvou životů,
dvou duší,
dvou bytostí,
a rozplétat je po čase
nic dobrého nevěstí.

Jsme jako dvě strany
jedné mince.
Tak blízko a zároveň
každý hledí směrem opačným.

 

DSC_0016

Čarodějka

(Z archivů, přesto navždy aktuální.)

Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.

Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.

Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.

Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.

Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.

S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.

 

IMG_2455_Fotor2

Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG

Protimluvy

Sama. Bez dechu.
Když vztek pomíjí.
Kolem se míhá světlo –
to odlesky z životů
tvých přátel
tančí ti po stěnách.

V hlavě sto protimluv,
nikdy neodehraný rozhovor
a jedna tvář.
Patří – vlastně – cizinci.
“Být zamilovaný – to je,”
řekl bys v té promluvě,
“mít ke komu utíkat,
v slzách.
A jen v duchu.”

Ze vzduchu kdosi vysál
magii světa vysavačem.
Vánoční světla
uhasí hasičákem.

Vše je ztraceno,
ty pořád zůstáváš…
A ptáš se:
“Kdo je blázen teď?”

 

img_4414

Ztrácení

Není nad to,
sama se přitulit
k nikomu.
Není nic lepšího,
než sama sobě
o svém dni vyprávět.

Bezbřehá nicota
na každém kroku
tě obklopuje.
Úniku není.
Mezi světy letní
oblohy zbrocené
pradávným světlem hvězd
nečíhá nic jiného
než zapomnění,
věčné zatracení.

V nitru ti písnička
marnými pokusy
tep snaží se nahodit.
Zapomínáš,
že kdysi ‘s ji znal.
Vše cizí se zdá
a reálnější je život
ukrytý v snách.

Hroutíš se sám
do sebe a snad
z mysli se ztratí
i předobraz štěstí,
co kazí ti,
ať už je to cokoliv,
co spatříš,
když ráno otevřeš oči.

V singularitu nakonec
proměníš se bezhlesně.

Bezelstně.

 

 

Jen vzpomínka

Zaklínači,
zase přemýšlím…
Jaké by to bylo
znát tě. A mít
tvou pozornost jen pro sebe.
Možná bychom seděli venku
a hledali hvězdy…
Možná bychom leželi
tváří v tvář,
snad zády ke všem problémům světa.
Jen na chvilinku.

Zaklínači,
cítím se špatně…
Protože stýskat si po tobě
není mi dovoleno.
Z tolika různých důvodů!
Život se přese mě přelévá,
zní jako mořská voda na pláži.
Zkouším spolu s ní
zklidnit svůj dech.
A za mnou mezitím
pochybnosti uhání.

Nepatří mně,
zaklínači…
Ale než si jich stačím všimnout
tříští se o mě
jako příboj o skaliska.
Zkouší, co vydržím.
A život znenadání
připomíná spíše noční můru,
ve které jsi ty
jen vzpomínkou na bdění.

 

DSC_0093.JPG