Jarním úklidem k duchovní očistě

Samozřejmě, neměla bych přehánět. Jarním úklidem míním především probírku věcí, malých i velkých, oblečení, hraček i nábytku, starých i nových, prostě čehokoliv, co se nám právě válí doma a padá na to jedno prachové smítko za druhým. Nyní je čas, a času je teď víc než kdykoliv předtím, si od toho všeho trochu ulevit.

 

Mistr zenu

Není divu, že je koncept minimalismu tolik populární. Stává se mi často, že pokud je můj pracovní prostor zahlcen odloženými věcmi tady i tamhle, mé soustředění strmě klesá. Ať už tedy chcete doma vytvářet cokoliv, půjde to lépe, pokud váš osobní prostor nebude zahlcen věcmi, které nepotřebujete a které vám nepřináší žádnou radost.

Jsem mistr v nechávání si věcí na později, protože kletba „Třeba se to jednou bude hodit“ koluje v mojí rodině už po staletí. V posledních několika letech jsem se ale naučila, že je dobré se všemi věcmi, které jsem za ta léta nashromáždila, alespoň jednou za rok probrat a zhodnotit jejich hodnotu a možné využití do budoucna. A každý rok se vždy najde množství věcí, které nechávám putovat dál. I když se pokaždé zdá, že příště už určitě nic vyhodit nebude možné.

Samotné probírání věcí je podobné tomu, když přemýšlíte nad věcmi, které ovlivňují vaši spokojenost, nad věcmi, které se vám staly, ale nevíte ještě, jak s nimi naložit. Všechno postupně zapadá na správné místo – některé z těch věcí si necháte, ponaučíte se z nich nebo vás prostě jen těší, a zbylé prostě necháte jít.

 

Věčná otázka: Kam s ním?

Hotovo, máte vytřízeno. Pokud jste byli úspěšní, skříně i další úložné prostory jsou teď vzdušnější a uspořádanější, při pohledu na své oblečení i sbírku nádobí máte pocit hrdosti. Dokázali jste to. Kolem vás se ale válí hromady různých věcí, od vytříděných plastů a papírů, přes soupravu hrnečků až ke kupám oblečení. Jímá vás hrůza. Co teď s tím vším?

První věc, která by vás měla zajímat je, zda se dá vyhozená věc ještě využít. Pokud je pěkná, čistá a v dobrém stavu, zaručeně každá věc najde svého „kupce“. A kupce míním v uvozovkách, protože nejlépe a nejrychleji se těchto věcí zbavíte, pokud je nabídnete za odvoz, vyměníte je na swapu nebo je nabídnete charitativnímu obchodu.

Máme internet, takže nabízení užitečných věcí za odvoz ještě nikdy nebylo snazší. Ach, samozřejmě, za časů aplikace Let go bylo ještě o trochu snadnější, ale i bez ní to jde opravdu hladce. Především na Sbazaru se mi osvědčilo nabízet starý, použitelný nábytek. Lidé mají zájem, protože je zdarma, a vy se zbavíte věcí, které vám doma zaclánějí, opravdu rychle. Naprostá win win situace.

Můj druhý návrh se týkal swapů, přestože jsem dosud na žádném nebyla. Věřím ale, že například k výměně nositelného oblečení či drobného nádobí, šperků a podobně, se jedná o ideální místo. Fungují zpravidla tak, že každý přinese určité množství (okolo jedné tašky) věcí, které by rád poslal dál, a na místě, kde tento swap probíhá, si tyto věci ostatní účastníci můžou prohlédnout a případně i odnést. A kdo ví, třeba i vy budete mít štěstí a narazíte na něco, po čem už dlouho prahnete.

Z charitativních obchodů můžu potom doporučit prospěšný second hand Moment, který se specializuje na prodej pěkných kousků oblečení, ale i knih, hraček, nádobí a podobně, které jim zákazníci darují, a ze zisku z tohoto prodeje podporují různé neziskové organizace a projekty. V obchodě nejen ráda nakupuji, ale už dvakrát jsem také nějaké oblečení darovala.

Mise Momentu je mi nesmírně sympatická, protože pomáhá hned na několika frontách: pomáhá vracet pěkné oblečení zpátky do oběhu, čímž šetří životní prostředí (oblečení neshoří ve spalovně). Uleví nám, kteří si občas koupíme nějaký kousek oblečení a následně zjistíme, že nám vlastně vůbec nesedí – ale někomu jinému by mohl. Konkrétní oblečení a doplňky potom prodá za příjemnou cenu a udělá radost někomu dalšímu. A konečně, zisk věnuje na podporu biodiverzity, potřebných rodin, hospiců nebo zanedbaných a vyplundrovaných kontinentů. Co víc od svého obchodu chtít?

 

Jen zlomeček do směšného

Když třídím a debordelizuji, jen malá část konečného odpadu skončí v popelnici na směs. Pokud to jde, snažím se vše pečlivě roztřídit. Kam patří plasty a kam papír asi není třeba rozebírat, přesto je dobré si některé věci ověřit. Máme například několik různých druhů kontejnerů na textil (kam házíme věci, které už by si nikdo na swapu ani v charitativním obchodě nekoupil, a tím šetříme čas i lidem, kteří by se ho potom museli zbavit za nás), některé obce mají dokonce popelnice na plechovky nebo elektroodpad. Vždy se dopředu informujte o tom, co kam patří a třiďte zodpovědně.

 

(A ne, cement v papírovém pytli do modrého kontejneru opravdu nepatří. *sigh*)

 

 

Ještě vám pár dní na ten jarní úklid zbývá, tak proč to nezkusit?

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Odpadová kalamita

Až půjdete příště na krásnou jarní vycházku, ať už do svého oblíbeného lesíka nebo na cyklostezku umně ukončenou uprostřed polí, zkuste s sebou vzít pytel na odpadky a rukavice. Vsadím krk, že se vám budou hodit.

Dnes jsem zkusmo vzala pytel jeden a naplnila ho během asi tří minut sběrem odpadků kolem jednoho z močálů podél železnice v Klánovickém lese. Ta hromada bordelu mě štvala cestou vlakem už měsíce. Z vody jsem vytahovala skleněné lahváče, konzervy od energeťáků i nevyfouklé PET láhve.

Jestli vás odpadky na každém kroku taky štvou, stačí málo: Všímat si na procházce nebo cestou do školy a do práce svého okolí a věnovat tomu klidně jen i pár minut. Nestojí to pak ani moc námahy a ten pocit, že jste udělali nezištně něco dobrého, za to fakt stojí.

A pro ty ostatní, co vyhodí kde co, bez ohledu na to kde – když už to vážně nezbytně musíte koupit, dohlédněte na to, aby se pak odpadní obal dostal do správného kontejneru. Tahle planeta není půjčená, tak se nechovejte jako prasata.

#trashhero #kdyzsechce

02DE83FA-FECA-411B-8D5C-C0B104A860FB
Zelený pytel jsem nasbírala asi za tři minuty.
A4345F44-0182-49BF-B777-9F8BC44E4665
Největší oříšek: Jak dostat plastovou láhev z prostředku jezírka…
218D75E1-2F5D-49E1-884C-463EAB6CC476
Podařilo se! Sláva.

 

 

Z deníku bludičky: Bigger on the inside

22. října 2017 – Je po volbách a asi bych se měla připojit k všeobecnému zděšení. Naštěstí – i když možná jak se to vezme – mám partnera, který dělá, co může, aby mou nasranost odvedl od povolebních strkanic a prognóz. Zase jednou se mi potvrzuje přirovnání manželství k válce. Kdysi jsem říkávala, že připomíná tu zákopovou. (Jenže co já vím o zákopové válce?) Dnes je to spíš otevřená, brutální ideologická válka s bambilionem obětí na životech a možná i nedozírnými materiálními škodami.

O tom jsem ale psát nechtěla. I když to malinko souvisí.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Bigger on the inside“