Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.

Protože velké změny…

Velké změny jsou děsivé. Dokonce i když dlouho chřadnete ve vztahu nebo ve stavu, ve kterém se zrovna nacházíte, ptáte se sebe samotných – a nebude mi po těch změnách ještě hůř?
Taky jsem se dlouho bála. A občas se bojím i teď. Ale uvědomit si pár základních věcí a zhluboka se nadechnout pomáhá.

 

Předně – mít strach je normální. Proto se člověk musí naučit, jak s tím svým zacházet. Každý se bojíme něčeho jiného. Bojíme se jinak. Jinak ten strach samotný prožíváme a reagujeme na něj. Na každého proto bude zabírat něco trochu jiného. Ale uvědomit si, že mít strach není známka naší slabosti, ale jen toho, že máme možná co ztratit, může být osvobozující, alespoň do určité míry. Dá se s ním potom zacházet rozumněji. A možná nám dojde, že zas tolik ztratit nemůžeme.

 

Velké změny přinášejí také velký stres. Když si člověk představí, co všechno bude muset zvládnout, začne couvat. Začne opouštět už dávno dobytá území. Začne pochybovat. To je další čas, kdy je dobré se zastavit a zhluboka se nadechnout. Protože všechny ty jednotlivé kroky na cestě za změnou nemusíte udělat najednou. Stačí udělat rozhodnutí a postupovat jeden nesmělý krok za druhým. Klidně si po cestě dělat i pauzy, pokud to jde. Ale hlavní je držet směr. A dřív nebo později se váš krok zpevní, konečně narovnáte záda a do nového zítřka vykročíte jistěji než kdykoliv před tím.

 

Často se bojíme, že budeme na všechno sami. A v některých životních situacích tenhle strach může být obzvlášť svazující a pochopitelný. Ale co se týká vašich přátel a rodiny, životní krize přináší dva efekty: Za prvé odhalí, kolik lidí, možná i těch, od kterých byste to primárně nečekali, vám bude ochotno v nouzi pomoci. A za druhé ukáže, kdo je vlastně přítel a kdo si na něj po celou dobu jen hrál. Oba jsou to efekty pozitivní, jen je ideální, aby působily společně.

 

A nakonec asi to nejzásadnější – nikdo jiný ve vašem životě nemá takovou moc změnit to, co vám přináší smutek a bolest, jako vy. Někdy se v nějakém problému zasekneme na tak dlouho, že máme pocit, že nejsme schopni ho někdy vyřešit, uzavřít. Odejít od něj. Ale ta síla k tomu tam je – jen ji musíme sami v sobě najít a nechat se jí vést. Protože když si nepomůžeme my sami, tak nám nepomůže nikdo. Čekat na prince a princezny na bílých koních zní sladce, ale oni nepřijedou. Sami musíme být svými zachránci.

 

Stejně jako u sebedůvěry a sebeúcty platí – kdo, když ne já?

3 příběhy, které mě vrací zpět do mé kůže

Jako člověk, který byl zpola vychován příběhy, knihami, filmy i seriály; když začínám mít pocit, že z nějakého důvodu ztrácím pevnou půdu pod nohama, přirozeně se uchýlím do jejich bezpečné náruče. Nejde však jen tak o ledajaké příběhy, které mi vždy poskytnou útěchu a snad i připomínku toho, proč přečkat další nepokoj. Jsou to příběhy pro mou osobní soudržnost zásadní a směr určující. Asi to může znít hloupě, ale nejsme takhle nastavení snad všichni? Záleží samozřejmě na našich hodnotách a vírách, zkušenostech a narativech, do kterých se sami balíme. Ale víra v příběhy a hledání odpovědí v jejich zákoutí jsou staré jako lidstvo samo.

A které že příběhy jsou ty moje?

1. Cestování po planetkách a konstantní připomínka toho, že je lepší nikdy pořádně nedospět

Když čtu Malého prince, brečím. Někdy vlastně ani nevím proč. Zřejmě mi připomíná, IMG_4646kolik věcí jsem od posledně stačila zapomenout, a že – ať chci nebo ne – postupně se i já stávám dospělákem. Jak člověk stárne, dopadá na něj tíha světa v celé její komplexnosti a je čím dál tím těžší zachovat si nějaké sny, ideály a naděje, že se někdy vyplní. Dávám to za vinu tomu, jak se postupně učíme, jak že ten svět vlastně funguje, a dozvídáme se, že heroické příběhy z knih, které jsme četli v dětství, byly jen to – příběhy. Pohádky. A když se člověk pohrouží až příliš do tohoto světa, zapomíná snít, zapomíná věřit, jen se žene dál, beze smyslu a bez rozmyslu.

Malého prince čtu v těch chvílích, kdy se mi zdá, že jsem se zatoulala až příliš daleko od toho jasného vidění světa, které rozliší tak snadno, co je důležité a co ne. Na mém výtisku, který jsem dostala za vysvědčení v první třídě, je navíc věnování od mé milované babičky a dědy. Pokaždé, když vezmu knihu do ruky, mi tak připomíná, že kdysi bylo období, kdy se všechno zdálo nadpozemsky lehké a sny se plnily na přání. Připomíná mi, zas a znovu, jak moudrá moje babička byla, když mi knížku s dědou darovali. Byly totiž doby, kdy jsem Malému princi nerozuměla, a proto ho ani neměla moc ráda. Ale s časem a zkušenostmi jsem pochopila. A nemůžu být šťastnější, když si uvědomím, že to právě babička byla ta, kdo mě s Malým princem poprvé seznámil.

2. Boj po boku ženy, která se nemusí potýkat s následky socializace ve společnosti, která upřednostňuje muže

Když mám všeho dost a nebaví mě už po tisící poslouchat o tom, jak jsou ženy dobré v tom a špatné zase v tom, protože „příroda, přirozenost a danost“; když jsem unavená z toho, jak mě nikdo neposlouchá a nebere vážně, jen proto, že nejsem namakaný chlap s primitivní autoritou pasivní agresivity, mám dvě možnosti – vzteknout se k zbláznění nebo se nadechnout a pokusit se uklidnit u filmu nebo knížky, zpravidla u Wonder Woman.

Většinou volím první variantu, ale abych pravdu řekla, ta zatím málokdy někam vedla. Jako zásadní problém vidím to, že když na někoho řvete, že vás neposlouchá, tak se moc nezmění, protože – zkuste hádat – vás ten dotyčný stále neposlouchá. Tvrdit, že jsem svými nekonečnými debatami s manželem ničeho nedosáhla by byla lež, ale je to běh na dlouhou trať a je mnohdy vysilující až k padnutí.

e0de3358-36fe-11e7-92de-000c29a578f8
© Vertical Ent.

Takže ve dny, kdy už to nejde dál, je lepší zvolit druhou variantu. Podobně jako u Malého prince mám i u Wonder Woman občas na krajíčku, i když pokaždé u jiných pasáží. Nejvíc mě asi mrzí, že hrdinka jako je Diana z Themysciry nebyla k dispozici v době, kdy jsme vyrůstaly my. A nejen ona, ale celkově víc příběhů o neohrožených ženách-bojovnicích, se správnými hodnotami a smyslem pro rovnost, pro akci a spravedlnost. Znám spoustu holek, které se v tom Wonder Woman vyrovnají, a nesmírně si jich vážím. Jen bych občas byla ráda, kdybych se svých naučených a vžitých okovů mohla zbavit také.

Další věc, která mě dojímá, je rozpor mezi naivní vírou, se kterou se Diana vydává do světa lidí, aby zabila boha války, a rány na duši, které utrží při tom, když si uvědomí, co je lidstvo vlastně zač. Přestože jí to stálo mnoho bolesti, vypořádává se s tím a znovu to stejné lidstvo ochraňuje. Je to určitý příslib naděje pro ty, kdo v tomto ohledu také trochu bloudí.

A nakonec, miluju úvodní scény filmu odehrávající se na ostrově Themyscira. Vidět tolik bojovnic, tolik silných žen; krásných, schopných, vzdělaných, nezávislých a nezkažených staletími patriarchátu, které vzájemně spolupracují, pomáhají si a činí se navzájem ještě silnějšími, je zkrátka náplast na duši. Je to zbožné přání a vlastně tak trochu utopie, ale už jen vidět to na stříbrném plátně může pomoci vzniku projektů a nápadů, kterými bychom k nim mohly alespoň pomalinku zamířit.

3. Cestování časem s mimozemšťanem a objevování ztracené humanity

Seriály od britské BBC patří k těm nejlepším, o tom není třeba se sáhodlouze dohadovat. Přesto pro mne nad ostatními vyniká jeden; je o mimozemšťanovi, který jednou za čas změní podobu, cestuje časem ve své modré budce, která je uvnitř větší než zvenku, zpravidla v doprovodu britské osoby, a nechává se neustále dokola ohromovat dvěma věcmi – lidskou nenasytností a ukrutností na jedné straně a lidskou odhodlaností a bojem za správnou věc na straně druhé. Už je to několik let, co jsem seriál viděla, ale tenhle hlavní dojem ve mně tak nějak zůstal. A dnes, když už druhým rokem studuji sociální a kulturní ekologii a má víra v humanitu se každým dnem smrskává, se mi začíná pozdávat, že bych snesla pustit si seriál podruhé.

Nejde přitom o nějaký patos, který by vyzdvihoval lidství v jeho nejlepší podobě, ale spíš o připomínku toho, že i když je svět plný lidí, kteří se starají jen o sebe a o profit, o rozsévání nenávisti a zkázy, jsou i lidé, kterým jde o opak. Je to připomínka toho, že nelze paušálně odsoudit lidstvo za naše nedostatky a – snad – že stojí za to, abychom za něj bojovali. Jak to píšu, zdá se mi ta představa zcestná. Snad bych ale Pánovi času mohla dát prostor, aby mě přesvědčil.

d5id36w-ed93f13d-40f6-4f21-af49-0387b765deb3
© Linda Kinot, 2012, převzato z DeviantArt

Na stezce v Krkonoších

vchodNa rozdíl od výletu na Sněžku, který byl spíše spontánním nápadem, náš výlet na novou rozhlednu v Janských lázních, Stezku korunami stromů, pro nás byl jedním z hlavních cílů v Krkonoších. Podobné projekty jsou v České republice k nalezení už tři a vzhledem k tempu, jakým tady vyrůstají, se dá usuzovat, že se jedná o velký trend. Ze všeobecného nadšení, které kolem těchto rozhleden panuje, by jeden čekal dechberoucí zážitek při průchodu korunami stromů, a ještě mrazivější výhled do kraje.

Marně.

 

Dlouhý oblíbeneczabradli portret

Pochod k rozhledně začíná na parkovišti, odkud musí návštěvníci zdolat asi 200 metrů
po rovince k pokladně. Pro lenochy jako dělané. Musím přiznat, že jsme měli tak trochu smůlu, když jsme narazili na neústupnou paní pokladní, která tvrdošíjně trvala na tom, že dvoukilová čivava v tašce na rozhlednu nesmí. Chápu, že pravidla jsou pravidla, ale na druhou stranu je to taky vždycky o lidech. Manžel tak sice ušetřil za jedno tučné dospělácké vstupné, ale z výletu toho moc neměl, když čekal na nás ostatní pod rozhlednou.

Osamělou procházku korunami stromů nečekejte (ledaže by se snad dalo počítat to, že vaše polovička zůstane trčet před vchodem). Vzhledem k velké oblibě, jaké se různé stezky v korunách i v oblacích těší, je spíše zbožným přáním, aby si člověk vychutnal nějakou svobodu či mystičnost, kterou si s korunami stromů odjakživa spojuje. Obdobně je to navíc i s domácí turistikou, jejíž obliba v posledních letech rovněž roste. Pokud se vám v létě podaří objevit nějaké turistické místo, které turisty tak úplně nepřetéká, můžete se považovat za šťastlivce. Lze ale smířlivě konstatovat, že tady na Stezce v korunách stromů Krkonoše se lidé tak nějak rovnoměrně rozprostřou po 1 511 metrů dlouhém chodníku, proto se nemusíte doslova zviratkoprodírat davy, jako se nám to stalo třeba později v Adršpachu.

 

O pěkných a nepěkných lesích

Za velké pozitivum stezky považuji její infografiku, která jednoduchým způsobem návštěvníkům vysvětluje, proč je přírodě bližší lesní hospodaření lepší než to klasické nebo jak je to s kvalitou půdy, o kterou se připravujeme třeba i využíváním těžké techniky či právě špatným lesním hospodařením. Ať už míří na dětské návštěvníky nebo na ty dospělé, je pravda, že v dnešním přetechnizovaném světě můžeme často ztrácet pojem o tom, co je dobré pro přírodu a ekosystémové služby, které nám poskytuje, a zapomínat na to, jak jsou pro nás důležité. Byť mnoho návštěvníků může mít o dané problematice povědomí, bude i velká část, která jej mít nebude. Šest zastávek na stezce tak proto příjemným způsobem šíří osvětu.

pekny lesPro děti (a nejen je) nabízí atrakce také řadu rádoby adrenalinových prvků, jako je třeba chůze po laně, ale vědomí, že všude okolo jsou zábradlí a pár centimetrů pod lanem záchytné pletivo, ten adrenalin povážlivě krotí.

 

Vyhlídková věž se skluzavkou

Stezka se dále vine do kruhu a v nesčetných opakováních vynáší návštěvníky až k vrcholu. Vyhlídková věž měří 45 metrů a tvoří ji jakýsi chodníkový trychtýř, který ale vypadá efektně především při pohledu zdola. Při jeho zdolávání se ani moc nezadýcháte. Nevýhodou je, že výhled, který budete mít v jeho nejvrchnější části, vidíte během výstupu tolikrát, že nahoře vás už nepřekvapí. A pokud by vám to bylo málo, uvidíte ho ještě jednou tolikrát při sestupu dolů. Nebo – si můžete zaplatit dalších 50 korun a sjet dolů tobogánem.

Pokud nejste strašpytel a držgrešle jako já, samozřejmě.

vez

A tu o Sněžce znáte?

Dovolená v Čechách, to může nabízet očekávatelnou známost a půvab míst, na kterých už jste kdysi jednou, dvakrát, tisíckrát byli. V každém věku a s každým kolektivem ta místa ale mohou odkrývat i novou a překvapivou perspektivu. A pokud vám zrovna nesedne značení místních turistických cest, rozhodně poznáte i místa, která jste nikdy dříve neviděli a která, až se o to za pár let budete snažit, už nikdy znovu nenajdete.

Tak nějak by se dal shrnout náš výlet na Sněžku.

 

Bez důkazů

Sestava, ve které jsme se vydali na týden do Krkonoš, byla dost variabilní, alespoň co se týče věku, fyzické zdatnosti a povah účastníků. Nakonec proto padlo rozhodnutí, že nahoru se pojede lanovkou a dolů půjdeme po svých. O pokořování hory nebo její laskavosti nás nechat vystoupat na její vrchol tedy nemůže být řeč. Nás výstup zahrnoval pouze hrdinnou cestu od parkoviště k lanovce, během které mi odešla již druhá paměťovka ve foťáku. Zanechala mě tak nepříjemným úvahám o rozbité zrcadlovce a navíc vědomí, že z výletu nebudou žádné fotografie, protože telefon zůstal zcela nepříhodně ležet na nabíječce v chalupě.

 

Václavák mezi horami

Ačkoliv jízda lanovkou nabízí jinou perspektivu než krkolomný výšlap po svých, člověk se nemůže zbavit dojmu, že je na vrcholu srabácky odměněn za něco, co nesplnil. Výhled Sněžka nabízí kouzelný a fantazie se při pohledu do krajiny rozbíhá naplno. Zážitek ale trochu kazí to množství turistů; lidí přesně jako jsme my, kteří ten originální nápad – jít na Sněžku – to ráno dostali taky. Množství lidí nás překvapilo už po cestě z parkoviště, ale ve stísněném prostoru tam nahoře skutečně bilo do očí. Brzy jsme se proto odhodlali k sestupu zpět do Pece pod Sněžkou.

 

Bloudění pod Sněžkou

Jakmile jsme za sebou nechali náročnější kamennou část cesty, mladší část výpravy, ve které nemohla chybět ani má maličkost, nabrala vražedné tempo a po příjemné asfaltce se pustila skrz líbezné nízké lesy plné borůvčí dolů, hlava nehlava, odbočka neodbočka. Dokonce ještě dlouho poté, co se směrovky na Pec pod Sněžkou vytratily, jsme nadšeně drželi náš směr, tedy dolů. Když nás nakonec dohnali ostatní, s jasnými pochybami zračícími se v jejich tvářích, neměli jsme na výběr a museli improvizovat. Sešli jsme tedy z asfaltové cesty a vydali se méně frekventovanou stezkou směrem na Velkou Úpu.

 

Kouzlo nechtěného

Teprve tady jsme setřásli asi 99 % zbývajících turistů a mohli si užívat krásu a klid místní přírody. Po žluté jsme sešli ke Žlebskému potoku, který pak celou dobu spokojeně zurčel a klokotal vedle nás. Najednou jsme zkrátka byli v úplně jiném světě, než jaký nabízejí hlavní frekventované turistické koridory. Zabloudit se nám nakonec podařilo ještě několikrát a upřímně: Právě to byly ty nejlepší úseky naší cesty.

 

 

A co se přihodilo při cestě na Sněžku vám?

 

 

Chrudim: Město nečekaných zákoutí

Chrudim. Jméno, které nejspíš nikoho nezaujme, ani neurazí, by vaší pozornosti rozhodně nemělo uniknout. Označuje totiž východočeské městečko ležící jen pár kilometrů od Pardubic, které mnozí považují za Bránu Železných hor a které má až překvapivě mnoho co nabídnout. Přiznám se, že pro mne Chrudim byla velkou neznámou, ale pouze do doby, než jsem se sem mohla díky jedné z terénních praxí organizovaných mým milovaným oborem Sociální a kulturní ekologie podívat.

 

Návštěvě náměstí neutečete

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Resselovo náměstí

Naše výprava započala na rozlehlém Resslově náměstí, které je pojmenované po místním rodákovi a vynálezci lodního šroubu Josefu Resselovi. Náměstí dominuje velký novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který v sychravém květnovém odpoledni, kdy jsme Chrudim navštívili, působil spíše netečně a surreálně. Kostel byl zřejmě postaven ještě předtím, než se z Chrudimi stalo královské město někdy před rokem 1276, a po celou dobu jeho existence jej stíhaly různé pohromy. Druhou dominantou náměstí je potom pískovcový barokní mariánský morový sloup Proměnění
Páně, který byl vystavěn v barokním stylu po poslední morové epidemii v českých zemích. Z náměstí jsme se ale brzy pustili k revitalizovanému městskému náhonu, neobyčejnému místu téměř přímo v srdci města.

 

Kopretiny a klokotající voda v náhonu

0BB959F8-EAA1-4466-9398-8A0DEF1A21FB

Náhon a dále okolí památkově chráněných středověkých městských hradeb včetně všemožných kulturních památek je místo, kde zažijete zábavu i romantiku. Na procházce podél náhonu se můžete zasnít u instalovaného mlýnského kola, obdivovat místní rybí přechod a kochat se při tom stráněmi plných kopretin. Děti (a snad nejen je) bude jistojistě lákat zurčící voda a uměle vytvořené meandry k rozpoutání divokého dobrodružství. Stezka kolem náhonu nás zavedla až na náměstí U Vodárny, okolo kterého zaujmou především na české poměry netradiční malé zahrádky, které jako by nás přenesly na jiné místo – snad do Holandska, snad do Středomoří.

Z kostela muzeum

Chrudim, náhon, náměstí U VodárnyVýhled na malebné zahrádky pod hradbami i kulturní památky na hradbách, jako je například Dům Na Puši nebo Mydlářovský dům, nabízí překvapivou atmosféru, kterou bych jako Chrudimi neznalý tvor nečekala. Strmými schody jsme se dostali zpět do vnitřních prostor hradeb a naše krátká exkurze skončila v kostele sv. Josefa. Jedná se o podivuhodnou budovu, jež byla vystavěna v 17. století pro účely kapucínského řádu, ale v roce 1948 byla řeholníky opuštěna. V dnes již zrekonstruované stavbě bývalého kostela sídlí Muzeum barokních soch. Prostory rovněž slouží jako jedno z kulturních center města Chrudim.

 

A příště do lanového parku!

Chrudim toho ovšem nabízí mnohem víc, než co jsme stačili během našeho krátkého pobytu navštívit. Z těchto neobjevených míst mě zaujaly především chrudimské rekreační lesy, které zahrnují jak lanový park s překážkami v různých obtížnostech, jež budou bavit jak děti, tak i dospělé, tak i nedalekou rozhlednu Bára. Ta byla sice nedlouho po své kolaudaci zničena tornádem, ale dnes již opět stojí a je možné se z jejího vrcholu kochat výhledem do kraje.

 

 

Chrudim, to zvláštní město, vás navíc nenechá ve štychu, ani pokud jste zapomnětliví a roztěkaní tak, jako já. Přestože jsem si při balení na výlet zapomněla zabalit své tofu pomazánky i sójový jogurt (zkrátka vše, co bylo v ledničce), místní zdravá výživa mně nenechala jíst po celý týden jen suchý chleba a ještě sušší ovesné vločky. A co víc si přát?

Chrudim si tak rozhodně vysloužila doporučení k návštěvě. Navíc pokud už budete v Chrudimi, v okolí se najde mnoho dalších zajímavých míst, která navštívit.

 

Ale o tom zase jindy.

 

Náhon, Chrudim
Upravený náhon, Chrudim.
Chrudim, náměstí U Vodárny
Náměstí U Vodárny, Chrudim.

 

Rybí přechod, náhon, Chrudim
Rybí přechod, Chrudim.
Mostík přes náhon, Chrudim.
Most přes náhon, Chrudim.

Na mozkomory je nejlepší kakao!

DSC_0081_Fotor3Známe je všichni. A setkání s nimi bývají nepříjemná. Řeč je o lidech, kteří se nám – z různých důvodů, snad proto, že věří vlastní pravdě v tom lepším případě, nebo prostě proto, že se chtějí sami cítit lépe v tom horším, bytostně touží motat pod nohama, upozorňovat při tom hlasitě na naši nicotnost a bezvýznamnost a všelijak jinak nám podtrhávat nohy. Obyčejně to může být tchyně, šéfová v práci nebo i cizí člověk v metru.

Některá setkání s mozkomory jsou ale o to nepříjemnější, že se občas, snad nedorozuměním nebo dočasným zkratem, zrekrutují z řad našich nejbližších – z kamarádek, manželů a manželek nebo z nejdůvěrnějšího kruhu rodiny. Co v takovém případě pomůže nejlépe?

 

I.

Sedím v kuchyni a podivnou situaci si už po tisící přehrávám v hlavě. Svět se mi zase jednou zdá nepochopitelný a život těžký, nežitelný. Pak mě napadá metafora s mozkomorem, která je v případě anglického názvu – tedy „de-mentor“ – o to výstižnější. V hlavě se mi okamžitě vybaví profesor Lupin, jak Harrymu nabízí ve vlaku čokoládu. Ten nápad vlastně není vůbec špatný, a tak si jdu uvařit kakao.

Do světa se najednou vrací kouzla, dětská radost a víra ve splněné sny. Možná jsem poslední dobou trochu moc dospělá, napadá mě. Možná jsem se své dětské naivity zbavila až příliš snadno, rychle a teď mi chybí. Nikdy jsem nechtěla stát se dospělým, stát se mudlou, který nevěří na zázraky. A přece jsem posledních pár měsíců svědkem toho, jak se to pomalu, plíživě děje.

 

II.

Dementor je tedy v reálném životě opakem mentora, napadá mě. Zatímco druhý jmenovaný nás nějakým způsobem vede, inspiruje a podporuje v tom, abychom se stali tím, kým chceme být, dementor nás dokáže správně mířenými ranami pod pás od kýženého cíle vzdalovat.

Někteří jedinci jsou přitom asi odolnější než jiní. Sama ale asi odolná příliš nebudu. Když o pár minut později odnáším malého mravenečka, který se mi zřejmě při fotografování a válení se přitom po dvoře na zemi dostal na legíny, zpět na zahradu, připouštím, že jsem zřejmě občas citlivá příliš. Jenže, kromě toho, že je to tam venku obrovský hendikep, je to asi i určitá jedinečnost. Není to právě to, co mě dělá mnou?

 

III.

Cvičení jógy a meditace mě naučily, že v sobě člověk nemá držet to, co mu nijak neprospívá. Zbavujeme se tak té nepředstavitelné tíhy, co se nám občas usazuje na ramenou. Dementoři k této tíze patří také. Dovedou totiž tak umně odsávat tu tolik potřebnou energii, kterou na cestě za svými sny potřebujeme.

Proto se nadechnu, dopiju své kakao v hrnečku s Malým princem a s výdechem nechám tenhle náklad jít. A vy byste měli také.

 

Protože neexistuje dementor, na kterého by kakao a vlastní sebe-uvědomění nefungovalo.

DSC_0076_Fotor

 

Z deníku bludičky: Hurá k chorvatským zítřkům!

17. dubna 2018 – Člověk se dívá na mapu Baška Vody a nemůže uvěřit svému štěstí – tak ono se zadařilo: Dokázala jsem manžela přemluvit, abychom vytáhli paty z rodné zemičky, a v červnu už se budu schovávat před sluníčkem pod opalovákem faktor bambilion a slaměným kloboukem na rajských jadranských plážích. Ta radost je skoro až hmatatelná.

 

Zbývají tedy dva měsíce. To by měla být hračka: Státnice byly přesunuty až na září a všechny zkoušky by se měly dát stihnout v první části zkouškového období. V hlavě si zalistuju svým mentálním kalendářem. Chceme jet v druhém týdnu, jasně. Takže to mi na sedm zkoušek zbývá… Týden a půl?! Malinko znervózním.

Ale za tu nádheru a přírodou vyražený dech to rozhodně stojí.

 

Bod číslo jedna: Sehnat ubytování. To by neměl být problém. V Chorvatsku jsme byli poprvé před dvěma lety a bydleli jsme u moc milých lidí, v krásných apartmánech s klimatizací, wifinou, kuchyní i výhledem na moře. Není o čem přemýšlet. „Promiňte, ale ve vámi vybraném termínu máme plno,“ křičí na mě z e-mailu hned druhý den poté, co začínám s plánováním. Jasně, ony vlastně doopravdy zbývají jen dva měsíce. Možná jsme se mohli rozhodnout o trochu dřív. Ale když si člověk připravuje půdu dva roky, tak je potom jedno, jestli rozhodnutí přijde v lednu nebo uprostřed dubna, prostě se jede. Tedy mně to jedno je, ubytovací zařízení, a především jejich majitelé, se na to ale možná budou tvářit jinak. Znovu znervózním, to když si vybavím ono zdlouhavé listování on-line katalogy apartmánů. Tahle část cestování mi nějak nechyběla.

Ale za ten nekonečný pocit pohody v tom jednom konkrétním týdnu v červnu to rozhodně stojí.

 

Namísto dělání úkolu na zítřejší seminář se tedy probírám stránkami apartmánů. Nejprve mne pojímá hrůza, když vidím jaká úroveň ubytování se pohybuje v jaké cenové relaci. Přece jen jsem studentka a chtěla jsem vybírat tak, aby nás týdenní dovolená nezruinovala. Upřímně ale přiznávám, že po dvou hodinách scrollování a otevírání nových a nových nabídek se vám 40 eur za noc už nezdá tolik jako na začátku. Sestavuji si proto žebříček výherců a okamžitě posílám e-mail na číslo jedna. Je krásný, čistý, blizoučko k moři, disponuje soukromým parkováním a výhledem na moře. Je to můj šampion a já už si v podstatě balím kufry. Zbývají sice pořád dva měsíce, ale člověk nikdy neví, kdy něco zapomene, že? Když dorazí kladná odpověď a ujištění, že v našem termínu mají volno, skáču málem radostí do stropu. Dokud nepřijde manželova odpověď: „A je to parkování oplocené?“ Už si vzpomínám, proč je to zmiňované listování online katalogy apartmánů tolik zdlouhavé: Každý z výletníků vždy bazíruje na něčem jiném.

Ano, vyladit všechny detaily dopředu může sice být nervy drásající, ale výsledný soulad a harmonie za to rozhodně stojí.

 

Když potom obratem píšu e-mail s dotazem na oplocené parkování majiteli vily, potměšile se usmívám – ještěže tentokrát jedeme jen my dva.

Odpadová kalamita

Až půjdete příště na krásnou jarní vycházku, ať už do svého oblíbeného lesíka nebo na cyklostezku umně ukončenou uprostřed polí, zkuste s sebou vzít pytel na odpadky a rukavice. Vsadím krk, že se vám budou hodit.

Dnes jsem zkusmo vzala pytel jeden a naplnila ho během asi tří minut sběrem odpadků kolem jednoho z močálů podél železnice v Klánovickém lese. Ta hromada bordelu mě štvala cestou vlakem už měsíce. Z vody jsem vytahovala skleněné lahváče, konzervy od energeťáků i nevyfouklé PET láhve.

Jestli vás odpadky na každém kroku taky štvou, stačí málo: Všímat si na procházce nebo cestou do školy a do práce svého okolí a věnovat tomu klidně jen i pár minut. Nestojí to pak ani moc námahy a ten pocit, že jste udělali nezištně něco dobrého, za to fakt stojí.

A pro ty ostatní, co vyhodí kde co, bez ohledu na to kde – když už to vážně nezbytně musíte koupit, dohlédněte na to, aby se pak odpadní obal dostal do správného kontejneru. Tahle planeta není půjčená, tak se nechovejte jako prasata.

#trashhero #kdyzsechce

02DE83FA-FECA-411B-8D5C-C0B104A860FB
Zelený pytel jsem nasbírala asi za tři minuty.
A4345F44-0182-49BF-B777-9F8BC44E4665
Největší oříšek: Jak dostat plastovou láhev z prostředku jezírka…
218D75E1-2F5D-49E1-884C-463EAB6CC476
Podařilo se! Sláva.

 

 

Z deníku bludičky: Poločas

30. prosince 2017 – Nic a nikdo. V celé vesnici jsem zřejmě vzhůru jenom já. Už si pomalu vybavuji, proč to každý rok podstupuji. To ticho. To prázdno… Pomalu zapomínám na mrznoucí dlaně hluboce zabořené v kapsách kabátu. Všímám si rozčíleného nadávání kosáků v jedné z okolních zahrad. Jeden přeletí na zastávku v opačném směru. Protože stojím ve stínu, schovaná před neúprosně ledovým větrem, nemá o mě ani šajn.

Napínám sluch dál. V dálce slyším hučet výpadovku z Prahy, vlakovou zastávkou asi dva kilometry ode mě projíždí vlak. Za celou dobu, co čekám na autobus, okolo mne projedou pouhá dvě auta. Neskutečné. Několik málo štěbetajících ptáků mi připomíná, na co se můžu za několik málo měsíců těšit.

Je krátké období mezi svátky, období mírného bezčasí. Tempo života se každý rok na pár dní zpomalí, vlastně téměř zastaví. Je to čas, kdy máme jedinečnou možnost chytit dech. Protože za pár dní už bude zase všechno vzhůru nohama.

Je poločas.

Pokračovat ve čtení „Z deníku bludičky: Poločas“