Bezbranná

Napospas vrtochům
osudu vydávám se,
když každé ráno
bez dechu
netrpělivě vyčkávám.
Plna naděje,
zanechávaje pochyby,
výčitky
a smutek
na prahu domova.

Možnosti žádné
už nezůstaly.
Odhodila jsem dávno
všechna svá brnění,
propustila jsem
své nejvěrnější strážce.
Stojím na podstavci.
Odhalená.
Nahá.
Bezbranná.
Bezbranná vůči tobě,
bezbranná vůči osudu.

Děsíš mě stejně tak,
jako mě k sobě vábíš.
Vždyť kdo může člověku ublížit víc
než ten,
koho si pustí nejblíž k tělu.
Nejblíž k duši.
A tak jen sedím,
vyčkávám.
Plna neovladatelné bázně,
plna vzpomínek na tebe.

 

07348404-AD48-4A79-B1A0-9D630B0C9C87

 

Mlýnské kameny

Snad jedno je pravda, druhé ne,
rozlišit záměry šlechetné,
rozlišit chtíč, zradu a pláč,
pochopit v příběhu role a zkazky,
chápat kdo čisté záměry,
snad ze zvědavosti
či lásky,
má a nepředstírá zájem..

Kdo našeptává tiše,
jedem ukolébá,
kdo nepochopil život
a bez naděje
světem bezvýrazně,
bez života,
bez snů,
bez lásky
a pokory pluje.

Kdo bude tě soudit
a kdo nechá
tě rozepnout křídla,
kdo zlomí tvou duši
a kdo zprotiví ti vše,
co na světě miluješ.

Rozeznat je
a chápat..
Některé dny
zdá se těžší
než ve skutečnosti může být.

Nahá

Možná už bylo řečeno vše..
A Vy znáte mě líp
než kdokoliv
dokázal by odhadnout.
Odkrýváte
kousek po kousku
až nakonec
nezbude nic.
Jen má duše.
Odhalená.
Bezbranná.
Nahá.
Vydaná napospas
zkoumavým pohledům
té Vaší.

Možná už bylo řečeno vše.
Jsem otevřená kniha,
jen mě musíte správně číst.
Ale to Vy
už dávno víte..

Možná už bylo řečeno vše
a jednoho rána se probudíte.
A budete vědět,
že se Vám zdál
ten nejdivnější sen.
Sen o bludičkách,
upírech
a lesních čarodějkách.
Třeba se usmějete
a začnete nový den.

Možná ale
bylo zatím řečeno jen málo..

Štěstí

Ležíš na zádech.
Protáhneš svá křídla do šířky.
Z hrudi ti kdosi
zrovna sestoupil.
Necítíš už
tu tíhu
všech rozpínajících se vesmírů;
neneseš odpovědnost
za blaho všech.

Zhluboka se nadechneš.
Poprvé
po tisíci letech.
Něco tě pošimrá na tváři.
Ty se usměješ,
snad nakrčíš nos,
a budeš vědět:
Tohle
je ta muška zlatá.

 

1997C1D3-C9BF-4EC5-B429-22DA800541D8

Imaginární kamarádi

Od svítání do svítání,
dvě duše lehké,
dvě imaginární bytosti.
Téměř.
Bez schránek svých fyzických,
bez vnějšího světa,
bez předchozích slibů –
dvě nejveselejší děti v okolí.
Nevěř.
Těžko oddělíš
jedno od druhého.
A v sázce je příliš.

Když nezeptáš se,
nikdy nezvíš.
Tak ničeho teď nelituj.
Ale když víš,
tak jenom blázen
ignoruje pravdu před sebou.
Pravdu staletou.

IMG_5753

Žít poezii

Některé dny prostě potřebujete poezii psát. Je to nutkavá potřeba, únik. Rekonstrukce myšlenek.

Jiné dny chcete poezii číst. Připomenout si sladkobolné příběhy, nahlédnout do niterných potřeb jiných ztrápených duší. Je to útěk do jiného světa, připomínka. Vzpomínka.

A jindy – třebaže se to děje málo – poezii žijete. Ulice rozkvétají pod vašima nohama, místo chůze jako byste tančili a v duchu se skládají vzpomínky do barevné, neustále se proměňující mozaiky plné života.

Je to umění, žít poezii.

Je to jako otevřít dveře něčemu krásnému, co ve vás bylo už od počátku věků, a užívat si každý prožitek a každou vteřinu, dokud trvají. Naučit se ty dveře otevřít může být náročné, může to trvat, může to i bolet. Ale pevně věřím, že je to jako jízda na kole. Že se to už nezapomíná.

Jak bych taky mohla věřit něčemu jinému, když se mi den za dnem skládají do slok básničky.

IMG_4734_Fotor

Město

Bloudíme oba
stejnými uličkami
– avšak nikdy se nepotkáme.
To město je staré
jak lidstvo samo,
přesto pořád nevíme.
Nevíme, tak bloudíme.

Do čela kostela
staví se starý známý.
V očích má chtíč,
srdce na úsvitu dějin
dávno mu už vzali.
Možná jeho hlasu
někde v davu nasloucháš.
Tak jako já.
Jeho vábení a slova
zní jako med;
snad příliš sladká.

Vedou tě od domova.

 

DSC_0014

Mince

Bez něžného přičinění,
co by z tebe zbývalo?
Kromě peněz, masa, kostí,
zůstalo by pramálo.
Pořád jenom zapomínáš,
na co dbát a na co ne.
Z velké lásky pohádkové
zbude pírko nicotné.

Bez pevné ruky, bez zázemí,
co by ze mne zbývalo?
Hromádka snů a zhaslých hvězd,
jasný syndrom vyhoření.
Pořád jenom zapomínám,
co je základ a odkud je,
z něžné dívky osamělé
dnes jsem hlavně harpyje.

Rozlišovat, co je fér
a odkud vlastně vítr vane,
probouzí mé vlohy dávné,
detektivní, zakrývané.
Manželství je trochu válka
s nevinnými oběťmi.
Malicherná, bezdůvodná,
souhlasíš? Teď pověz mi.

Určit, kde mezi námi
leží hranice,
kde končíš ty a kde začínám já,
je po tolika letech
nerozluštitelná záhada.
Manželství je propojení,
dvou životů,
dvou duší,
dvou bytostí,
a rozplétat je po čase
nic dobrého nevěstí.

Jsme jako dvě strany
jedné mince.
Tak blízko a zároveň
každý hledí směrem opačným.

 

DSC_0016

Čarodějka

(Z archivů, přesto navždy aktuální.)

Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.

Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.

Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.

Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.

Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.

S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.

 

IMG_2455_Fotor2

Horizont událostí

Létám v čase zpět
a zase se vracím.
Životem proplouvám,
jako by neměl sám
žádné konsekvence.
Vyčkávám, krájím, zapomínám.
Jen některé věci
zapomenout nelze.

Díváš se. Díváš
jako před lety.
Těžko uvěřit
jak silná vzpomínka
může být.

A já se ptám
– zas a znova –
jak jiný život
mohl být?
Kdybych já měla rozum
a ty jiný čas.

Když staré příběhy ožívají
a všechno vrací se zpět,
vzpomínám
na Větrnou Hůrku,
na úplně první pár
těch nejsmutnějších tenisek.
Na jeden jediný západ slunce,
vytržený,
vystřižený
jak z jiného světa.
Na chaos a divokost,
na někoho, kým jsem mohla být.
A nikdy nebudu.

Život se kroutí
v podivných křečích.
Zdánlivě nechává zapomenout.
A někdy –
opravdu jen někdy –
když potkáme se s minulostí,
pro jednou nechá nás
znovu se nadechnout.
Zalapat po dechu,
než nám znovu skončí
hlava pod hladinou.

 

DSC_0018.JPG