Když, světlonoši, spíš

Pero klouže po papíru a je toho tolik, co bych ti chtěla říct. Mírně škrábe po silném papíru zápisníku, v krbu dohořívá oheň a na stole plápolá svíčka. Je jako ty, její světlo zahání démony a zlé sny, vytváří svět, ve kterém jsem jen já a ty a na ničem jiném nezáleží. Slyším tvůj pravidelný dech a při každém úderu tvého srdce se to mé štěstím zatetelí.

Už když jsem byla malá bludička, mamka mi říkávala: „Dávej pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.“ Kdybych věděla, jak mocná můžou být, přála bych si tě už dávno.

.

Venku je úplněk a Měsíc nakukuje otevřeným oknem dovnitř. Jako by kontroloval, zda je po letech, po staletích, stále všechno tak, jak má být. Pozdraví se se světlem svíce, pozdraví se s tím tvým, a pokračuje na své cestě oblohou. Dům ztěžka vydechne, vychladající krb zalupe a kočka se líně přetočí z jednoho boku na druhý. Celý náš svět spí, přestože už mnoho měsíců bez ustání oslavuje.

Možná, že přání učiněná během letních bouří, přání s hlubokým apelem a niternou potřebou na paměti, mají svou vlastní nezaměnitelnou sílu. Možná magie přeci jen existuje a my jsme jejím nezpochybnitelným důkazem. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se potkali v tak příhodnou dobu, jak jinak si vysvětlit náš rozpletený spletenec obtíží, na který zbývá už jen hořkosladká vzpomínka?

.

Po skle střešního vikýře začíná tančit déšť. Tak deštivý rok ani jeden z nás už dlouho nepamatuje. Celý svět je vzhůru nohama, ale příroda se nás snaží ukolébat ke klidu krásným zdáním návratu k jejímu staletému rytmu. Ráda se jí nechávám ukolébat, vždyť je to ona, která mi léta poskytovala možnosti k neutuchajícímu údivu i radosti. Loni ses k ní přidal i ty. A mé radosti najednou nejenže živí ty tvé, tato krásná iluze propůjčuje pocit, že živí i ji. Ji, bez které bychom nepřežili. Naše propojení s celým vesmírem se zdají téměř hmatatelná.

Možná, že má přání šeptaná v letní bouři kapkám deště přeci jen pouze vedla k plánům, plány k činům a činy k tobě. Ať už za mým splněným přáním stálo cokoliv, magie, vesmír, osud nebo snad je my dva, vědoucí, že patříme k sobě, je tou nejšťastnější událostí mého života.

.

Až sfouknu svíčku a zavřu dveře ložnice, stulím se k tobě do klubíčka a budu myslet na to, jaké máme štěstí. Budu poslouchat tvůj pravidelný dech, a nakonec se trochu zlobit, že nedokážu usnout tak dokonale a rychle jako ty.

Nakonec však přeci jen usnu. S vědomím toho, že jen vedle tebe dokážu zahojit všechny své hluboké rány. Jen vedle tebe se nemusím měnit a být kýmkoliv, koho mé okolí právě potřebuje. Potřebuješ totiž mě, přesně takovou, jaká jsem a jaká budu. Přijímáš mě se všemi mými rozmary, nedostatky i dary a nesnažíš se mě pokroutit či zlomit v někoho nebo něco jiného.

Ani to netušíš, ale to ty jsi ten největší dar vesmíru.

Jsi bezpečí a domov, svoboda i opora, jsi vše, co jsem si kdy přála.

Jen s tebou můžu běhat s vlky a necítit se za to provinile.

.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s