Cesta za vlčí písní

Záblesk světla v krajině, v níž vše již potemnělo. Doprovázen vlčím zpěvem v dáli, jako by ti určoval směr. Terén pod tvýma nohama přechází z mechového porostu v kamení, z kamení v balvany z balvanů na propastná údolí a z propastných údolí v ostrá skaliska.

U posledního balvanu smeká se ti krok, ty padáš, padáš, a tvé teplo, tvé světlo, spolu s tebou.

Tvůj pád zastaví až samotné dno propasti.

Chvíli bez dechu ležíš a zdá se, že vše je ztraceno. Vlčí píseň v dáli zní najednou jinak. Zmateně. Ztraceně. Přejde v kníkot. Až zanikne docela.

Tvé světlo skomírá, plápolá jako plamen svíce ve větru.

Na kraj padá ticho. Děsivé. Dusivé. Tísnivé.

Už nikdy nemá zazpívat kos, zabzučet včela. Už nikdy nemáš slyšet ten zvonivý smích.

Už nikdy nemá vyjít slunce. Už nikdy nespatříš ten bezstarostný úsměv, po kterém srdce jihne a duše ví, že našla svého druha.

Do ticha ozve se poslední zavytí. Mělo by znít zoufale, tklivě, jeho síle se však nedá odporovat. Jeden z vlků se dostal blíž, blíž na dosah, a naposledy zpívá. O naději, o důvěře… o domově.

Ozve se hlasité BUCH! a ty zhluboka nabereš vzduch do plic.

V dáli se ozývá vítězoslavná vlčí píseň. Znovu. Ze všech různých stran.

Tvé světlo hoří dál. Ještě ne tak silně, ale hoří soustavně a neúnavně.

Vstáváš.

Stíny okolo tě sledují, ale s tvým světlem po tvém boku si na tebe nedovolí.

Rovná ramena. Jasný krok. Neměnné tempo. Ať už míříš vzhůru k oblakům nebo strmě dolů do propasti, na kadenci tvých kroků se nic nemění. Spolu s vlčí písní, ke které se každým krokem blížíš, tvoří nesmrtelnou symfonii.

Pramálo záleží na temnotě okolo. Nezajímá tě, kolik démonů si na tebe ve tmě brousí zuby. Dokud má tvé světlo pro co hořet, záleží na nich pramálo.

S každým dalším vlkem, se kterým se setkáš, tušíš, že cíl tvé cesty je blíž a blíž. Ona už je nadosah.

Až konečně dospěješ k palouku na vrcholu jedné z hor. Kolem dokola se tyčí do výše ohromné balvany a uprostřed kruhu stojí ledová kra. Přistoupíš k ní. Tvé světlo tě k ní táhne, jako by vědělo daleko víc, snad víc než ty i já kdy budeme vědět.

Beze slova poklekneš. Nepřemýšlíš nad tím, co bude, pokud neuspěješ. Teď není ta chvíle a stíny okolo nesmí dostat příležitost.

Pohlédneš do tváře ženě uvězněné v ledu. Hlavou ti proběhne vzpomínka na její smích, její štěstí, polibky, doteky; její pravdu, soucit i břemena, která si s sebou nosí a o která se s tebou bála podělit, aby o tebe nepřišla. Tvé světlo zaplane zářivým plamenem. Stíny opustí kruh, jste v něm konečně jen vy dva, vy dva a teplé, blyštící, zářící světlo, které vychází z tvé staré, nesmrtelné duše.

„Vrať se mi,“ zašeptáš něžně, jako bys jí šeptal do vlasů. Pak povolíš a necháš světlo vstoupit do ledové kry.

Světlo imploduje a tebe následně oslepí oslňující září znásobenou pevnou ledovou schránkou, kterou si kolem sebe tak pracně vybudovala. A pak zhasne docela.

Padneš k zemi. Nejsi mrtvý, ještě ne. Ale pramálo na tom záleží. Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách.

Stíny, démoni a monstra se k tobě okamžitě stahují. Svět bez světla, svět bez zvuku. Tvůj bezhlesý křik už nikdo neuslyší. Propadáš se do bezvěké temnoty.

Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Vlastně víc. A selhal. Její démoni s tebou nebudou mít slitování.

BUCH, ozve se konečně mocně, jako hrom rozléhající se nad krajinou. Stíny ustrnou. BUCH, uslyšíš znovu. V dáli zavyje vlk. Stíny se semknou v okrajích kamenného kruhu.

Se třetím mocným odbitím jejího srdce se uvnitř ledové kry znovu rozžehne tvé světlo. Tak mocně, jako nikdy předtím.

Prvním mocným výbojem led popraská. Se druhým se rozletí do všech stran, ale tebe jako zázrakem všechny úlomky minou. A se třetím exploduje svět.

.

Když si tvé oči konečně přivyknou světlu, všemu porozumíš. Noc, která neměla nikdy skončit, skončila. Nahradil ji den, nový den, bílý jako nepopsaný list papíru. A ona stojí před tebou. V celé své kráse. Otřesená, ale šťastná.

„Myslím, že mám něco, co patří tobě,“ usměje se nesměle a v natažené ruce třímá tvé světlo.

Konečně se můžeš usmát. Snad po tisíci letech. „Vezmu si ho,“ odpovídáš po krátké odmlce, „ale jen abych ho mohl každý den nosit pro tebe.“

Obejmeš ji, jako by to bylo poprvé i naposled zároveň. „Už nikdy tě nenechám odejít,“ šeptáš jí láskyplně do vlasů.

Pevně tě objímá rukama kolem krku a tiskne se k tobě každým kouskem svého těla. „Už nikdy nenech,“ odpoví.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s