(Z archivů, přesto navždy aktuální.)
Jako bez duše,
kterou jí někdo ukradl,
jako bez srdce,
které jí zkamenělo.
Každý den hledá klid,
zkouší se očima
do noční oblohy vpít,
zkouší si rozumem
zdůvodnit nemožné.
Hudbou provázena na každém kroku,
cítí se šťastna,
však někde v koutku duše,
číhají na ni její démoni,
podvolit se jim
se však nebojí.
Bezbřehý chaos,
toť její pořádek,
a šílenství
jedinou možnou cestou.
Přesto žije, dýchá…
Mrazí lidi pohledem
i síru a oheň dmýchá.
Žije a každou vteřinu
cení si víc než zlato.
S démony na ramenou
snaží se světlo nést.
Před osudem na kolenou
prosila by za lepší svět.
