Na mozkomory je nejlepší kakao!

DSC_0081_Fotor3Známe je všichni. A setkání s nimi bývají nepříjemná. Řeč je o lidech, kteří se nám – z různých důvodů, snad proto, že věří vlastní pravdě v tom lepším případě, nebo prostě proto, že se chtějí sami cítit lépe v tom horším, bytostně touží motat pod nohama, upozorňovat při tom hlasitě na naši nicotnost a bezvýznamnost a všelijak jinak nám podtrhávat nohy. Obyčejně to může být tchyně, šéfová v práci nebo i cizí člověk v metru.

Některá setkání s mozkomory jsou ale o to nepříjemnější, že se občas, snad nedorozuměním nebo dočasným zkratem, zrekrutují z řad našich nejbližších – z kamarádek, manželů a manželek nebo z nejdůvěrnějšího kruhu rodiny. Co v takovém případě pomůže nejlépe?

 

I.

Sedím v kuchyni a podivnou situaci si už po tisící přehrávám v hlavě. Svět se mi zase jednou zdá nepochopitelný a život těžký, nežitelný. Pak mě napadá metafora s mozkomorem, která je v případě anglického názvu – tedy „de-mentor“ – o to výstižnější. V hlavě se mi okamžitě vybaví profesor Lupin, jak Harrymu nabízí ve vlaku čokoládu. Ten nápad vlastně není vůbec špatný, a tak si jdu uvařit kakao.

Do světa se najednou vrací kouzla, dětská radost a víra ve splněné sny. Možná jsem poslední dobou trochu moc dospělá, napadá mě. Možná jsem se své dětské naivity zbavila až příliš snadno, rychle a teď mi chybí. Nikdy jsem nechtěla stát se dospělým, stát se mudlou, který nevěří na zázraky. A přece jsem posledních pár měsíců svědkem toho, jak se to pomalu, plíživě děje.

 

II.

Dementor je tedy v reálném životě opakem mentora, napadá mě. Zatímco druhý jmenovaný nás nějakým způsobem vede, inspiruje a podporuje v tom, abychom se stali tím, kým chceme být, dementor nás dokáže správně mířenými ranami pod pás od kýženého cíle vzdalovat.

Někteří jedinci jsou přitom asi odolnější než jiní. Sama ale asi odolná příliš nebudu. Když o pár minut později odnáším malého mravenečka, který se mi zřejmě při fotografování a válení se přitom po dvoře na zemi dostal na legíny, zpět na zahradu, připouštím, že jsem zřejmě občas citlivá příliš. Jenže, kromě toho, že je to tam venku obrovský hendikep, je to asi i určitá jedinečnost. Není to právě to, co mě dělá mnou?

 

III.

Cvičení jógy a meditace mě naučily, že v sobě člověk nemá držet to, co mu nijak neprospívá. Zbavujeme se tak té nepředstavitelné tíhy, co se nám občas usazuje na ramenou. Dementoři k této tíze patří také. Dovedou totiž tak umně odsávat tu tolik potřebnou energii, kterou na cestě za svými sny potřebujeme.

Proto se nadechnu, dopiju své kakao v hrnečku s Malým princem a s výdechem nechám tenhle náklad jít. A vy byste měli také.

 

Protože neexistuje dementor, na kterého by kakao a vlastní sebe-uvědomění nefungovalo.

DSC_0076_Fotor

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s