Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Bezesné noci

Bezesné noci
a modrá záře
linoucí se z tvého
otevřeného okna.

Bezesné noci,
převalování se
z jednoho boku na druhý.

Bezesné noci,
šeptání ve tmě,
pravda staletá,
snad od počátku světa
naše dvě duše nesmrtelné
doprovázející.

Bezesné noci a smích,
štěstí v současné vteřině,
láska dvou bytostí,
z nichž jedna zrodila se pro druhou
a v širém světě
místo najít si nemohou.

Bezesné noci, štěbetání
a dlouhé minuty ticha.
Kdy na každém doteku,
na každém vzdechu
visí existence galaxií,
a při každém z nich
v hlubinách vesmíru
zrodí se nová hvězda.

Bezesné noci,
uhánění tmou.
Za svitu měsíce.
Musíš znát
pravdu staletou.

Bezesné noci
a zas ta modrá zář.
A dvě slova
– ta dokonalá,
nesmrtelná,
věčná…
Co pučí v nich jaro
a silou svou
dokáží zničit
nejeden svět.

Bezesné noci
plné vzpomínek.
Naděje.
Plné dvou slov
a vědomí,
že ty nejkrásnější věci
v široširém světě
nikdy nechodí samy;
že nikdy nechodí
jen tak.
Že každá magie a každé kouzlo
přichází s cenou,
jíž musíš zaplatit.

Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.

Před hvozdem II

Svět za téměř neproniknutelnou hradbou stromů byl jiný, než jaký si ho pamatovala. Po týdnech bloudění, zápasech se svými nejobávanějšími démony, po cestě ohněm i polární pouští, jen málo z toho, co viděla, dokázala rozeznat.

Veškeré její smysly byly stále ještě nastavené na pobyt ve tmě: Ušima stále ještě přivyklýma na ševelící i mnohdy hrobové lesní ticho podvědomě pátrala po praskání větviček, po přibližujícím se šustotu suchého listí na zemi, po nebezpečných zvucích v korunách i kvílení hlasů těch nejtemnějších bytostí poletujících nad korunami stromů. Oči si přivykaly na denní světlo také jen neochotně a pomalu. Nepřestávala si je znavenou rukou clonit a mžourala do světa před sebou. Ani žádný z pachů nepoznávala. Všechno se zdálo najednou šedivé, neskutečné, snad dokonce více snové než les, ze kterého se právě vymotala.

Vzduch, který nabírala do plic, byl ale o mnoho lehčí, než zatuchlý, na mnoha místech už po staletí nehybně stojící vzduch hvozdu. Protože ji najednou množství vjemů dotírajících na celou její existenci začalo přemáhat, nakonec zavřela oči a spustila ruce podél těla. Její kůži po celém těle zdobilo množství čerstvých šrámů a pohmožděnin, obličej i její potrhané zaprášené oblečení dávaly jasně najevo, kolik dní v prastaré džungli pobyla. Vlasy měla svázané do jednoho silného, rozvolněného copu, tu a tam ověnčeného zaklíněnou větévkou či suchým listem.

Jen pár metrů za ní se odnikud nikam táhl až donekonečna tmavě zelený neprostupný val stromů. Před ní se otvíral celý svět, na který se najednou cítila až příliš zesláblá, až příliš jiná…

Zhluboka se nadechla. Cítila, jak čerstvý vzduch odvívá pryč ty nejhorší části únavy. Jako by se buňky v jejím těle teprve teď začaly probouzet z tupého, jednotvárného a úmorného zážitku předchozích několika týdnů. S výdechem začínala pociťovat nevídanou věc – úlevu. A s každým dalším nádechem i výdechem se prohlubovala. Až nakonec zbyl jen klid, vzácná chvilka, kdy se cítila být neoddělitelnou součástí svého okolí, neoddělitelnou součástí celého vesmíru, a kdy dávalo všechno na světě, včetně její pouti, jejích nadějí i víry, naprostý smysl.

„Jenže,” ozvala se jedna z čerstvých ran na jejím levém předloktí, “nenapadlo tě, že si to vlastně všechno jenom nalháváš?” Na soubojích s démony není nikdy nic snadného. A šrámy, které při těch bojích utržíte, se hojí nejdéle. Jsou nevyzpytatelné. Nedají vám spát.

Hrdlo se jí stáhlo strachem. Srdce jednou jedinkrát vynechalo a potom se znovu rozeběhlo na maximum. V hlavě se vyrojilo množství otázek, stejně jedovatých a nepochopitelných, jako byla ta první. Kdo byla a proč se na tu cestu vydávala? Bude vůbec schopná ho v tom širokém, podivném světě najít? A nebylo už pozdě? Zapomněl? Neztratí ona sama cestu a pojem o čase a nebude nakonec tou bohapustou plání bloudit navěky osamělá, stejně jako plul od nepaměti démon nad zemí a sledoval, bez radosti i bez žalu, jak staletí za staletím uhání?

Propadala se zpět do temnot tajemství číhajících ve hvozdu a proklínala přitom všechny své mučitele, a toho největšího především – sebe samotnou. Ruce i nohy jí těžkly, vláčněly, až téměř nevěděla, jak jimi manipulovat. Dech se zrychloval a děsivé představy jí běžely před očima ve stále zrychlujícím se tempu až najednou…

Uslyšela, jak někdo vyslovil její jméno.

Prudce otevřela oči. Veškerý hluk utichl. Stál před ní on. Něžně ji dlaněmi držel za předloktí a třeštil oči plné překvapení do těch jejích. Dokonce i on byl jiný, než jakého si jej pamatovala. I na něm se jeho cesta podepsala. Než se ale stačil ozvat další šrám utrpěný ve hvozdu, uvolnila si ruce a pevně ho objala. Tiskla se k němu tak silně, jako kdyby se neviděli celá staletí, a s takovou nutkavostí a zápalem, jako kdyby ho minimálně stejně tak dlouho už neměla pustit.

Když jí pevně ovinul ruce kolem pasu a s úlevou jí vydechl do vlasů, věděla jistě jednu věc: že z těch důležitých věcí se nezměnila jediná. Při chladné letmé vzpomínce na jeden ze soubojů z hvozdu se oklepala a přivinula se k němu ještě těsněji.

Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

V zahradě

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by se ve spánku topil, ruce a nohy se mu mírně, nekontrolovatelně chvěly. Cítil, že odeznívá něco, co nebylo tak úplně v pořádku. Pocit neovladatelnosti se ale postupně zmenšoval, dokud nezmizel úplně.

Při každém nádechu ho v nose a v plicích svlažoval chladný vlhký vzduch a zanechával v něm čirý pocit klidu, pokory a nenásilné odevzdanosti. Chladil i povrch, na kterém jeho znovu zdravé a silné tělo leželo, ale zima mu nebyla. Aniž by se hnul, aniž by otevřel oči, měl silný pocit sounáležitosti s tímto místem. Ve vzduchu voněla tráva, rozličné květinové vůně i voda, kterou slyšel zurčet zpovzdálí. Voněly, ale neubližovaly. Mezi zvuky, které ho obklopovaly, nakonec začal rozeznávat šumění listů v korunách stromů, pomalu sílící hlasy ptáků i šepot trávy, jak se jí bryskně proháněl lehký vánek. Mohl by tak ležet celé věky, ale zvědavost ho nakonec přemohla, a tak přeci jen nakonec otevřel zeširoka oči.

Množství světla ho nejprve oslepilo. Až po několika okamžicích začal postupně rozeznávat obrysy svého okolí, které se postupně vyplňovaly barvami a texturami, až byl nakonec obraz kompletní. Ležel na louce v lese. Jak stále ještě třeštil oči do oblak, viděl nad sebou azurově modré nebe lemované korunami stromů, které louku obklopovaly. Slunce nikde neviděl a stíny byly podivně rozmazané, rozmlžené, jako kdyby si s nimi malíř obrazu nevěděl tak úplně rady. Na dokonalosti to ale ničemu neubíralo. Pomalu se posadil.

Poslední ztuhlost zad, kterou ještě pociťoval, s tímto pohybem zmizela. Zůstal jen zvláštně uklidňující pocit lehkosti, jako kdyby všechna svá trápení a všechny bolesti zanechal jinde, na místě, které snad existovalo mimo tento kouzelný svět, možná dokonce v jiné dimenzi. Palouk, na kterém se nacházel, byl obklopen vysokými duby, buky a habry, v bylinných patrech pod nimi bylo prostřeno borůvčím, mechem a dalšími rostlinami, které nedokázal na tu vzdálenost rozpoznat. Dokonce i vysoká tráva, která ho obklopovala, hrála různými barvami; červenými vlčími máky, zlatými blatouchy, modrými pomněnkami i fialovými zvonky.

Z místa, kde se nacházel, vedla slabě vyšlapaná lesní pěšinka. Zrovna ve chvíli, kdy ji zpozoroval a začal sledovat, ve kterých místech mu mizí z dohledu, po ní vyšlo ven stvoření. Na dálku ji nedokázal rozpoznat, ale když došla na okraj louky, poznal, že je to kuna. Na chvíli se posadila a věnovala mu stejně zvědavý pohled, jako ten, který vrhal on na ni. A zatímco se podivoval nad tím, jak je možné, že se ho kuna nebojí, s významný pohledem se zvedla, otočila a rozvážným krokem zamířila zpátky. Po pár krocích se zastavila, otočila a znovu na něj zvědavě upřela své oči jako dva černé korálky, jako kdyby ho k něčemu vyzývala. Když to udělala podruhé, něco ho napadlo.

„Chceš, abych šel za tebou?“ zeptal se. Normálně by mu ten dotaz připadal nepatřičný. Ale tady nebylo nepatřičné nic. Kuna se dala znovu do pohybu a zamířila po pěšince hlouběji do lesa. V rychlosti vstal a pospíšil si do lesa za ní, aby ji neztratil z dohledu.

V lese míjel všemožné divy. Z míst daleko od pěšinky k němu místy doléhal veselý ženský smích, jinde měl zase pocit, že ho z hustého porostu sledují stíny, míhají se kolem cesty, kam dopadalo nejvíce světla, a přeměřují si ho. Žádný z nich si ale na pěšinu netroufl a on sám se držel nadohled své čtyřnohé průvodkyně.

Když konečně vyšli z lesa, světlo mělo jinou barvu. Kmitaly v něm růžové a oranžové odstíny a mírně sláblo. Kdyby snad tušil, kde ho hledat, ověřil by si, že slunce brzo zapadne. Rozhlédl se. Pěšina vedla přímo k prosklenému zahradnímu domku na nedalekém kopci, který kolem dokola obklopovalo nepřeberné množství různých rostlin – od mechů, netřesků a voňavých bylinek, některých léčivých a jiných smrtonosných, přes jahodníky, malinovníky i luční květiny a trávy k šeříkům, bezům, jabloním i vysokým třešním.

Kuna se ujistila, že má zpět jeho pozornost, když se rozeběhla k zahradnímu domku, skotačivě vyskákala po deseti schodech, které k němu vedly, a zmizela někde v prostoru za ním. Vydal se tedy mírně nejistým krokem k prosklené budově na kopci.

Na každém schodu ho přepadaly nejistoty. Přemýšlel nad tím, co ho v domku čeká. Ale pokaždé, když začínalo hrozit, že se ve svých myšlenkách ztratí příliš a už nenajde cestu zpět, mu vítr ve vlasech, přeletěvší ledňáček nebo vůně květin ze zahrady připomněly, že správná cesta leží před ním. Pokaždé tedy poslechl ten zvláštní pocit ve svém nitru a posunul se o krok dál.

Nakonec stanul na prahu toho zvláštního stavení.

Nevěděl ani, jestli je vůbec možné, aby takový dům stál. Byl to vlastně obrovský skleník s množstvím průduchů a otevřených oken a otvorů, vymyšlený tak, aby mohl vzduch proudit svobodně dovnitř i ven. Konstrukce byla kovová, ale jinak bylo vše uvnitř ze starého, hrubě opracovaného dřeva; podlaha, skromný nábytek i obrovské nádoby na rostliny, které přebíraly vládu nad většinou vnitřního prostoru. V rozích i podél stěn spokojeně zurčela voda, snad důmyslně přivedená odkudsi zvenčí. Spolu s čerstvým vzduchem dovnitř vletělo pár motýlů, na jedné z květin se usadil vrabec, do hnízda ve vrchní části zadní dřevěné příčky se vrátila vlaštovka. Fascinovaně je všechny pozoroval, neschopen slova, jen pouhého obdivu.

Až po chvíli si všiml, že ho zpoza rohu pozoruje ona, a polekal se. Ne snad proto, že by jej vyděsila, ale proto, že si jí nevšiml dřív. Zeširoka se usmála, v očích se jí mísila nekonečná radost s přídavkem snad vždy přítomného hloubavého smutku, a rychlým krokem zkrátila vzdálenost mezi nimi na pouhé centimetry. Objala ho. Tak silně, jako před tisíci lety, kdy se viděli naposledy. Přivřela oči, aby zastavila příval slz, a myslela jen na tento okamžik. Věděla, že je na dlouhou dobu jediný.

Mocně ji objal kolem pasu. Už nepřemýšlel nad tím, jak je tohle všechno možné. Nepřemýšlel nad ničím. Byl dokonale šťastný.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Chvěla se po celém těle, protože věděla, co bude následovat. „Budu čekat.“

Potom ho jednou jedinkrát políbila…

 

S hlubokým prudkým nádechem se probudil. Měl pocit, jako by ve spánku cestoval na to nejzazší místo ve vesmíru. Cítil, že procitá do skutečného dne, na míle vzdálenému barvám, vůním a zvukům, které ještě doznívaly v jeho nejčerstvější paměti. Začínal cítit, jak ho v nose šimrá jeho stará známá alergie, cítil horko, které sem proudilo z rozpálené ulice.

Po teplotě, se kterou šel spát, ale nebylo ani památky.

Společníci.

Svírá ti hrdlo,
jen občas povolí,
to abys vzduch
na poslední chvíli
mohla do plic nabrat.
Bude teď
nejlepší přítelkyní,
tvým průvodcem
na každém kroku.
Tak zvykej si rychle.

Nic bezbolestné
snad nemůže být krásné,
za každou magii
platí se různou cenou.
Pro všechno to,
co ty čáry ti přinesou,
jsi ochotná zaplatit.
Není to víc,
než kolik zaplatit můžeš.
Ale tu cenu pocítíš.
Na každém kroku.

Srdce ti zamotal,
ovinul had.
Jsou dny, kdy spí,
a jeho stisk
pomalu poleví.
Skoro zapomeneš,
že v otevřených ranách
spojeně dřímá
a ve snách snad
plánuje dál
jak úřadovat v pustině
tvojí duše má.
Pak stačí málo,
vrtoch
nebo snad
ta nejzásadnější věc.
Probudí se.
Má hlad.
A ovíjí tvůj sval
neúprosným stiskem
celé délky
svého leskle temného těla.

Bude teď
nejlepším přítelem,
tvým společníkem
při každé tesklivé myšlence.
Tak zvykej si rychle.

Protože čas
už pomalu vypršel.

227C1B2F-BC3E-4292-BE31-3527510DEF05

Volný pád

Když odezní hněv,
všechna ta prázdnota
vyplní se smutkem.
Tak jako vždycky.
Vztek nese sílu
a s ním
můžeme být neporazitelné.
Ale netrvá věčně.
Snad bohužel.

Nakonec jsi to zas jen ty,
kdo musí se vyrovnat
s věcmi,
jimž nerozumí.
Bez hněvu, bez vzteku,
sama.
Se srdcem v oblacích,
snad padajícím střemhlav k zemi,
a hlavou
pohřbenou dávno
se sbírkou snů
v tvém oblíbeném parku.

Bezbranná

Napospas vrtochům
osudu vydávám se,
když každé ráno
bez dechu
netrpělivě vyčkávám.
Plna naděje,
zanechávaje pochyby,
výčitky
a smutek
na prahu domova.

Možnosti žádné
už nezůstaly.
Odhodila jsem dávno
všechna svá brnění,
propustila jsem
své nejvěrnější strážce.
Stojím na podstavci.
Odhalená.
Nahá.
Bezbranná.
Bezbranná vůči tobě,
bezbranná vůči osudu.

Děsíš mě stejně tak,
jako mě k sobě vábíš.
Vždyť kdo může člověku ublížit víc
než ten,
koho si pustí nejblíž k tělu.
Nejblíž k duši.
A tak jen sedím,
vyčkávám.
Plna neovladatelné bázně,
plna vzpomínek na tebe.

 

07348404-AD48-4A79-B1A0-9D630B0C9C87