Kam až nás cesta dovede: Orlík

Krásy Čech i Moravy, to je oč tu běží. Naše země není právě velká, přesto je možné spatřit tu ty nejneobyčejnější poklady. Přírodu, historii, techniku. Stačí se jen rozhodnout, ukázat na mapu a vyrazit!

Výhled na vodní nádrž.

Už samotná cesta na Orlík je dobrodružstvím. Dopravní uzel na Zbraslavi, který v sobě váže všechny možné dálnice, okruhy, obchvaty a cesty, může zamotat hlavu každému. I my si uvědomili, že jedeme špatnou cestou, hned poté, co jsme sjeli do nesprávného pruhu. Cesta nás však zavedla do nádherné Zbraslavi. Protože znám Prahu a okolí dobře maximálně na pravém břehu Vltavy, nikoho nepřekvapí, že to bylo mé vůbec první nahlédnutí do této městské části. Jeden budoucí výlet by tedy byl jasný.

Protože se nám nechtělo vracet se na dálnici, zkusili jsme štěstí a podél Vltavy dojeli až do Štěchovic. Zajeli jsme si sice oproti původní trase 50 kilometrů a stejně jsme se nakonec na dálnici vrátit museli, přesto výhled na Vltavu, širokou a pádící mezi vysokými homolemi, stál až do posledního pohledu za to. Pro člověka zvyklého na zastavěný východ Prahy a středních Čech je jih až pohádkově prázdný a malebný.

Zámek s údolím na počátku 19. století.

Na dálnici už jsme tolik dobrodružství nezažili. Projeli jsme kolem Příbrami a dál směrem na Písek a Strakonice a pár kilometrů za prvními zmínkami o Orlické přehradě jsme sjeli na okresní silnici, jež nás dovedla až na Orlík. Městečko je to malé a tak trochu jako z pohádky, alespoň ta část, která vás zavede k zámku. Od parkoviště můžete dojít k zámku anglickým parkem nebo dlážděnou cestou, podél níž stojí stará a zachovalá hospodářská stavení. Brzy se vám otevře výhled na samotný zámek Orlík. Z této strany se zdá maličký, ovšem pohled na nádvoří či pohled od vody vám prozradí o jeho velikosti daleko víc.

Kdysi stával zámek Orlík na vysoké skále tyčící se nad údolím řeky Vltavy, nyní stojí na okraji stejnojmenné vodní nádrže, která zde byla vybudována v letech 1954 až 1961. Při pohledu na přehradu a vzpomínku na vrchy tyčící se nad Vltavou před tím, než dosáhne okrajů Prahy, člověku přeběhne mráz po zádech. Kolik nádhery muselo zůstat pod vodou! Zámek na okraji vodní nádrže má samozřejmě svou vlastní romantickou atmosféru, ale jestliže znáte příběh, spíše z ní mrazí.

Zámek dnes.

Prohlídky zámku probíhají v letní sezóně od 9 do 17 hodin. My měli obrovské štěstí, v čas naší prohlídky, kdy se schylovalo spíše ke konci dne, zrovna k zámku dorazilo málo lidí, takže jsme si mohli užít příjemné vyprávění našeho průvodce Ilji v pouhých pěti lidech. Každý, kdo byl někdy na zámku, ví, jaký to je zázrak! Na Orlíku se zachovalo mnoho zajímavého, především ze života Schwarzenbergů, proto se při jeho návštěvě dozvíte spoustu nového právě o tomto významném počeštělém šlechtickém rodu. Prohlídka trvá 50 minut, během kterých si můžete prohlédnout celé první patro. Teprve v tu chvíli vám dojde, jak moc rozlehlá tato stavba je.

Kdysi dávno se někdo v mé přítomnosti nechal slyšet, že Orlík za návštěvu vlastně nestojí. Moje zkušenost však svědčí o opaku. Po dlouhé době jsem mohla navštívit zámek, na kterém jsem ještě nebyla, a přes vysoké teploty, které mě obyčejně dokážou snadno demotivovat, jsem z výletu byla naprosto nadšená. Zámek nabízí krásný výhled (ano, dokonce i s přehradou), skvělé průvodce, zajímavé informace a jednoduše prostě úžasný zážitek. 

8 tipů na zvýšení vaší efektivity

Všichni máme své sny, dokonce i určité představy či snad i plány, jak jich dosáhnout. A pro některé, zdá se, je to procházka růžovou zahradou. Někdy ale nemusí už zbývat energie nebo čas na to, abychom se po všech těch nezbytných úkonech věnovali ještě činnostem, které nám osobně přinášejí radost, zadostiučinění a pocit seberealizace.

Díky dlouhodobému home officu, kterým mě tento rok obdařil, jsem měla prostor trochu experimentovat a zjistit, jak se vypořádat s nekonečnou a nervy drásající únavou, která mě v každodenním závodu o čas sužovala. A zjistila jsem spoustu užitečných věcí, o které se s vámi chci teď podělit!

Předně musím říct, že mnoho z těch věcí bych za jiných okolností nevyzkoušela. Chyběly by k tomu čas, energie a tím pádem i dostatečně silná vůle. Práce z domova sice může mít své nevýhody (pro ostatní, já zatím stále žádné nenašla), ale rozhodně ušetříte neskutečné množství času, který můžete potom věnovat odpočinu a dále i vlastnímu rozvoji. Takže za seznam těchto aktivit, které mi pomáhají zvládnout toho během dne daleko víc než kdysi, opravdu vděčím času ušetřenému na dojíždění do Prahy.

Myslím, že každý z nás hledá způsoby, jak se necítit neustále tak unaveně, jak zvládnout během dne víc a víc, jak se prostě stát superženami a supermuži, jaké z nás moderní společnost chce mít. A tak zkusíme tamhle to a tady tohle. Co jsem si v posledních dnech uvědomila, je však to, že je nutné všechny tyto návyky dodržovat dohromady. Současně. Ve stejnou dobu.

Zpočátku se můžou některé zdát ochromující, ale nebojte, naskakovat se na ně dá postupně. Vím, že pro každého funguje něco jiného, ale i kdyby tenhle seznam měl pomoci jen jednomu člověku, musím se o něj s vámi podělit.

Takže, připraveni? 🙂

1. Sklenice vody po ránu a pitný režim

Bude to úplně první věc, kterou ráno uděláte. Dokonce možná ještě předtím, než stačíte úplně rozlepit oči. Tělo je po celé noci pořádně dehydratované a sklenice čisté vody po ránu vám pomůže nastartovat oběh a vstát z postele lehčeji.

Připravte si k posteli večer předtím, než se uložíte ke spánku, láhev nebo sklenici s vodou. Pokud ji budete mít na dosah ruky z postele, tím lépe. Zajistíte tím, že vodu budete moci vypít skutečně hned, nikoliv s myšlenkou, že „jen, co se dostanete do kuchyně“, „jen, co dopijete kafe“, „jen, co si vyčistíte zuby“ a nakonec „jen, co doběhnete na autobus“.

Ne, vypijte ji hned. Každé ráno. A sledujte, jak se dějí zázraky.

A samozřejmě, když takhle pěkně vykročíte, nezapomeňte si během dne hlídat i ten tisíckrát skloňovaný pitný režim.

2. Zkuste říct kofeinu NE

Já vím, já vím. Pro nás pro všechny znamená káva tolik, je to ranní rituál, probouzedlo, společenská smlouva, důvod protáhnout si nohy na cestě do kuchyňky i chvilka klidu, se můžeme odtrhnout od svých běžných starostí. A ta chuť, ta vůně! Já vím, kávu mám také ráda.

Přesto všechno musím říct, že jsem kávu slavnostně pít přestala a už se k jejím lahodným chuťovým křivkám nehodlám nikdy vrátit. Proč? Někdy je prostě dobré uvědomit si, že i když je něco líbivé a na povrchu skvělé, může nám to uvnitř způsobovat více škody než užitku. A tak to bylo v mém případě i s kávou.

Po jejím vysazení před dvěma měsíci jsem si nemohla nevšimnout rozdílů v tom, jak se ve svém těle cítím, a uvědomila jsem si, kolik problémů, se nimiž jsem se potýkala, bylo umocněno nebo přímo způsobeno nadměrnou konzumací kofeinu.

Označila bych se přitom za zodpovědného konzumenta kávy, moje denní dávka zřídkakdy přesáhla dva šálky denně a odpolední kávu jsem se vždy snažila stihnout během brzkých odpoledních hodin tak, aby mi nezasahovala do spánkového režimu. Přesto zpětně musím říct, že nespavost a nemožnost usnout, přestože jsem byla k smrti unavená, můžu přičítat právě konzumaci kávy. A nejen to.

Jako asi každý jsem měla v životě své vrcholy i pády a z mnoha těchto pádů jsem si odnesla šrámy, které mi dodnes způsobují úzkosti a panické záchvaty. Po vysazení kávy z  jídelníčku se s nimi potýkám znatelně méně. A každý, kdo jimi kdy trpěl ví, že to je k nezaplacení!

A nakonec, poté co překonáte první týden dva, v závislosti na tom, jak moc jste na kávu navyklí, se bez ní budete cítit mnohem odpočatější, energičtější a připraveni na cokoliv, co vám den přinese.

Z celého seznamu se tento krok může zdát jako ten nejobtížnější, ale přísahám – opravdu to za to stojí!

3. Přerušovaný půst

Jedna z novinek, kterou jsem zařadila teprve nedávno, už po pár dnech ale cítím rozdíl. Přerušovaný půst funguje tak, že si během dne vymezíte časové okénko, během kterého můžete jíst, a po zbytek času držíte půst. Pro začátečníky a ženy se doporučuje poměr 10 hodin stravování ku 14 hodinám půstu, je ovšem možné i přitvrdit na režim 8 : 16. Znám i takové, kteří jedí jen jednou denně!

Protože na sebe ovšem nejsem zas takový tvrďák, jaký bych ráda byla, vydala jsem se cestou toho nejmenšího odporu, tedy režimem 10 : 14. Protože jsem spíše sova a stále ráda ponocuji, začínám snídaní v 10 hodin a večeři musím stihnout do osmi do večera. Jsem dlouhá léta zvyklá na snídani hned po probuzení, takže ranní čekání na první jídlo je pravděpodobně ta nejnepříjemnější část, ani zdaleka však není tak těžká, jak jsem čekala. Ovšem ale platí, že stále pracuji z domova.

A jaké jsou výsledky? Mám menší chuť na sladké a jiné nezdravé pochutiny během dne, eliminuje se tím noční mlsání a obecně toho člověk sní podstatně méně. V průběhu dne mám víc energie a neunavím se tak rychle, takže se můžu pustit do psaní třeba i po práci. Což by dříve nepřipadalo v úvahu.

4. Pár minut tance pro probuzení

Jak už jsem zmínila, jsem sova. Probouzení a lezení z postele je pro mě snad ta nejobtížnější věc z celého dne. Člověk pak často nevstává s tou nejlepší náladou. Já osobně si připadám jako fialový mimoň z filmu Já, padouch 2. Nebo alespoň jsem si tak připadala, před tím vším.

Takže, jak s tím zatočit? Je snadné si přečíst, že pohyb po ránu člověku rozproudí krev a připraví ho na jeho náročný den. Otázkou však zůstává, jak toto převést do praxe, že? Pokud si ráno připravujete snídani, make-up nebo cokoliv jiného, postačí vám zapnout si k tomu oblíbenou hudbu a trochu se rozvlnit do jejího rytmu. Pár minut tance u kuchyňské linky a den je o poznání barevnější!

5. Pravidelné vstávání

Tohle je zvyk, na kterém stále pracuji. Přesto ale už teď vím, že ve dnech, kdy se mi podaří vstát mezi sedmou a osmou hodinou, toho stíhám víc a jednoduše jsem sama se sebou mnohem spokojenější.

Řada známých osobností historie se tímto pravidlem řídila také: vstávali nejen pravidelně, ale také brzy ráno. Snad je to tím, že má člověk potom pocit, že den využil na maximum. Stihnout si odškrtnout několik svých restů ještě před snídání je přeci jen fajn.

6. Meditace

O meditaci píšu často, píšu ráda. Pro lidi, kteří ji nikdy nevyzkoušeli, se to může zdát nepochopitelné, ale ti, kteří s meditací a vědomým dýcháním mají své zkušenosti, vědí.

Jedná se o jednoduchou metodu, jak rychle (může vám zabrat od pár minut při jednoduchých dechových cvičeních až k několika desítkám minut) a efektivně (rozdíl na sobě pocítíte hned a trvá!) snížit stres a vrátit svou pozornost zpět k problémům, které potřebujete řešit. Nebo ke snům, které si chcete plnit.

Nikdy přitom meditace nebyla tak dostupná jako dnes. Ať už sáhnete po meditační aplikaci (sama můžu doporučit Calm, i kdyby jen jeho bezplatnou verzi) nebo nepřeberném množství videí na YouTube, nemůžete udělat chybu.

7. Stravovat se zdravěji a vědomě. Totéž platí i pro alkohol

Ano, i tohle tady už bylo, že? Nejsem ovšem zastánce tvrdých diet a omezení, pevně věřím ve zlaté pravidlo „všeho s rozumem“. Jenom je nutné naučit se ten rozum (a potřeby svého těla) vnímat a řídit se jimi.

Ať už se jedná o únavu blížící se kómatu po burgeru s hranolkami nebo dehydrataci a bolest hlavy po noci hýřící cidery a neonovými světly velkoměsta, je dobré se z těchto stavů ponaučit. Nemá cenu si nic zakazovat, jen je fajn si uvědomit, kdy se bez některých potravin člověk raději obejde, protože by si po nich stejně připadal unaveně, malátně a (v mém případě) také úplně neschopně.

8. Žádný Facebook a zprávy před spaním

Množství z bodů výše vám pomůže kvalitněji spát. Zde to platí dvojnásob. Možná na sociální sítě moc nechodíte a nezajímá vás, co se děje ve světě. Jste šťastlivec. Pro mě jako chronického nespavce byl tento zlozvyk však obzvláště nebezpečný. 

Mnozí z vás to jistě také znají: nemůžete usnout, minuty pomalu ubíhají a vaše oči ne a ne se zavřít. A tak si řeknete: „Jasně, podívám se, co je nového na Facebooku (Instagramu, ČT24, kdekoliv)… To nemůže uškodit.“ V lepším případě to skončí tak, že hodiny a hodiny scrollujete Instagramem a rozdáváte srdíčka, v horším se naštvete nebo vyděsíte při čtení zpráv ze světa a komentářů pod nimi. Výsledkem jsou promrhané hodiny, které jste mohli využít ke spánku (nebo dělat něco obecně konstruktivnějšího), a namísto toho, aby vás daná aktivita uspala, vás často naopak ještě více probudí. Odkládáte telefon a začínáte nanovo.

Pokud nemůžete usnout, můžete vyzkoušet hned několik technik (po vyřazení kofeinu a sladkostí před spaním z jídelníčku). Je možné si pustit audioknihu nebo příběh z mobilu, Spotify, YouTube nebo již zmiňovaný Calm se svými příběhy na dobrou noc by měly postačit. Další možností je pustit si uklidňující hudbu nebo zvuky přírody – jako malí jsme s bráchou poslouchali zvuky bouře nebo klokotající řeku na CD. Teď mám nejraději zvuk mořských vln převalujících se na pobřeží. Meditace a hluboké dýchání fungují také skvěle.

Mou nejoblíbenější činností před usnutím je ovšem imaginace, vymýšlení vlastních příběhů. Člověk se může pustit kamkoliv, dělat cokoliv, poznat kohokoliv. A při tom všem pohodlně odplachtit ke spokojenému spánku.

Co pomáhá s efektivitou vám? 🙂 Komentujte, lajkujte, sdílejte a brzy zase na viděnou!

Jarním úklidem k duchovní očistě

Samozřejmě, neměla bych přehánět. Jarním úklidem míním především probírku věcí, malých i velkých, oblečení, hraček i nábytku, starých i nových, prostě čehokoliv, co se nám právě válí doma a padá na to jedno prachové smítko za druhým. Nyní je čas, a času je teď víc než kdykoliv předtím, si od toho všeho trochu ulevit.

 

Mistr zenu

Není divu, že je koncept minimalismu tolik populární. Stává se mi často, že pokud je můj pracovní prostor zahlcen odloženými věcmi tady i tamhle, mé soustředění strmě klesá. Ať už tedy chcete doma vytvářet cokoliv, půjde to lépe, pokud váš osobní prostor nebude zahlcen věcmi, které nepotřebujete a které vám nepřináší žádnou radost.

Jsem mistr v nechávání si věcí na později, protože kletba „Třeba se to jednou bude hodit“ koluje v mojí rodině už po staletí. V posledních několika letech jsem se ale naučila, že je dobré se všemi věcmi, které jsem za ta léta nashromáždila, alespoň jednou za rok probrat a zhodnotit jejich hodnotu a možné využití do budoucna. A každý rok se vždy najde množství věcí, které nechávám putovat dál. I když se pokaždé zdá, že příště už určitě nic vyhodit nebude možné.

Samotné probírání věcí je podobné tomu, když přemýšlíte nad věcmi, které ovlivňují vaši spokojenost, nad věcmi, které se vám staly, ale nevíte ještě, jak s nimi naložit. Všechno postupně zapadá na správné místo – některé z těch věcí si necháte, ponaučíte se z nich nebo vás prostě jen těší, a zbylé prostě necháte jít.

 

Věčná otázka: Kam s ním?

Hotovo, máte vytřízeno. Pokud jste byli úspěšní, skříně i další úložné prostory jsou teď vzdušnější a uspořádanější, při pohledu na své oblečení i sbírku nádobí máte pocit hrdosti. Dokázali jste to. Kolem vás se ale válí hromady různých věcí, od vytříděných plastů a papírů, přes soupravu hrnečků až ke kupám oblečení. Jímá vás hrůza. Co teď s tím vším?

První věc, která by vás měla zajímat je, zda se dá vyhozená věc ještě využít. Pokud je pěkná, čistá a v dobrém stavu, zaručeně každá věc najde svého „kupce“. A kupce míním v uvozovkách, protože nejlépe a nejrychleji se těchto věcí zbavíte, pokud je nabídnete za odvoz, vyměníte je na swapu nebo je nabídnete charitativnímu obchodu.

Máme internet, takže nabízení užitečných věcí za odvoz ještě nikdy nebylo snazší. Ach, samozřejmě, za časů aplikace Let go bylo ještě o trochu snadnější, ale i bez ní to jde opravdu hladce. Především na Sbazaru se mi osvědčilo nabízet starý, použitelný nábytek. Lidé mají zájem, protože je zdarma, a vy se zbavíte věcí, které vám doma zaclánějí, opravdu rychle. Naprostá win win situace.

Můj druhý návrh se týkal swapů, přestože jsem dosud na žádném nebyla. Věřím ale, že například k výměně nositelného oblečení či drobného nádobí, šperků a podobně, se jedná o ideální místo. Fungují zpravidla tak, že každý přinese určité množství (okolo jedné tašky) věcí, které by rád poslal dál, a na místě, kde tento swap probíhá, si tyto věci ostatní účastníci můžou prohlédnout a případně i odnést. A kdo ví, třeba i vy budete mít štěstí a narazíte na něco, po čem už dlouho prahnete.

Z charitativních obchodů můžu potom doporučit prospěšný second hand Moment, který se specializuje na prodej pěkných kousků oblečení, ale i knih, hraček, nádobí a podobně, které jim zákazníci darují, a ze zisku z tohoto prodeje podporují různé neziskové organizace a projekty. V obchodě nejen ráda nakupuji, ale už dvakrát jsem také nějaké oblečení darovala.

Mise Momentu je mi nesmírně sympatická, protože pomáhá hned na několika frontách: pomáhá vracet pěkné oblečení zpátky do oběhu, čímž šetří životní prostředí (oblečení neshoří ve spalovně). Uleví nám, kteří si občas koupíme nějaký kousek oblečení a následně zjistíme, že nám vlastně vůbec nesedí – ale někomu jinému by mohl. Konkrétní oblečení a doplňky potom prodá za příjemnou cenu a udělá radost někomu dalšímu. A konečně, zisk věnuje na podporu biodiverzity, potřebných rodin, hospiců nebo zanedbaných a vyplundrovaných kontinentů. Co víc od svého obchodu chtít?

 

Jen zlomeček do směšného

Když třídím a debordelizuji, jen malá část konečného odpadu skončí v popelnici na směs. Pokud to jde, snažím se vše pečlivě roztřídit. Kam patří plasty a kam papír asi není třeba rozebírat, přesto je dobré si některé věci ověřit. Máme například několik různých druhů kontejnerů na textil (kam házíme věci, které už by si nikdo na swapu ani v charitativním obchodě nekoupil, a tím šetříme čas i lidem, kteří by se ho potom museli zbavit za nás), některé obce mají dokonce popelnice na plechovky nebo elektroodpad. Vždy se dopředu informujte o tom, co kam patří a třiďte zodpovědně.

 

(A ne, cement v papírovém pytli do modrého kontejneru opravdu nepatří. *sigh*)

 

 

Ještě vám pár dní na ten jarní úklid zbývá, tak proč to nezkusit?

S vlky

V lesním domečku vládla tma a chlad. Rozdělat oheň v malém otevřeném krbu naproti vchodovým dveřím bylo stále těžší a těžší. Dveře i okna byly zajištěné, ale ona se nemohla zbavit dojmu, že temnotu, která se plíživě otírala o stěny dřevěného stavení, to neudrží venku navěky. Čekala na známé kroky, kroky toho, jenž měl přinášet klid a bezpečí. Čekala, že temnotu rozežene a sluneční paprsky znovu dosáhnou až do nitra celé její existence. Její duše i srdce v bázlivé naději nečekaly na nic jiného. 

Napínala sluch a čekala. A čekala. 

* 

Svět se pomalu smršťoval a zmenšoval, až zdánlivě neexistovalo nic jiného než skomírající teplo domečku, kdysi kypícího životem, a temnota, která pohlcovala celý vnější svět. Každý nádech bolel víc a víc a každý úder jejího srdce trval tisíce let. Už si sotva dokázala vybavit zvuk svého smíchu nebo pocit štěstí rozlévajícího se jí od srdce do těch nejzazších částí jejího těla. Jediné, co jí zbývalo, byl její smutek a samota. Stále čekala na jeho kroky, i když se jí to zdálo spíše jako bláznovství. Čekala. Její tělo se třáslo zimou. A její smutek počal přecházet v naprostou prázdnotu. 

Kolem domečku se to hemžilo démony a strašlivými postavami z těch nejhorších nočních můr. Držela se od oken dál – přijít k nim blíže by stejně nedávalo smysl, slunce už přestalo vycházet. Slyšela ale jejich pohyby pod okny, slyšela jejich vzájemné šarvátky, jejich drápy klapající o kamennou cestičku, která vedla ke vstupním dveřím, jejich podivné vrčení a chroptění, kvílení… Jediná chvíle, kdy se všichni utišili, byla, když se neutišitelné kvílení ozývalo zevnitř domečku. To byla ta chvíle, na niž všichni čekali. Už jsou blízko, říkali si a hladově si při tom vyměňovali spokojené pohledy. V očích jim hrály škodolibé hvězdičky radosti.  

A ona mezitím uvnitř krvácela. 

* 

Až jednoho dne uviděla u okna probleskovat slabé světlo. Zachytila tu změnu jen pouhým koutkem oka, ale byla tak razantní, že ji donutila vstát z prochladlé podlahy. Na okamžik se jí zamotala hlava, nohy ji sotva nesly, ale přesto pomalu dokráčela k oknu. Vnímala slabě se rýsující tvář jednoho démona. Byl jiný než ostatní. Byl ochočený. Bez mrknutí oka, bez hnutí jediného svalu v tak trochu nelidském obličeji na ni pohlížel. Nemohla si být jistá, zda tam opravdu je nebo zda si s ní její mysl jenom zahrává. Ale vidět známou tvář, známou spřátelenou tvář, i když patřila démonovi, jí připomínalo něco ze života, který kdysi měla. A to něco se jí skutečně líbilo. 

Postavila se nejblíže k oknu, jak to jen šlo. Pokud tam skutečně stál, jejich obličeje od sebe dělilo jen několik desítek centimetrů a skleněná okenní tabulka ve dřevěném rámu. Strašidelně se na ni usmál. Ostatní monstra ve tmě začala běsnit, jejich děsivý ryk zesílil. Ale démon u okna jako by si toho nebyl vědom. Potom začal pohybovat rty. Něco říkal, ale čarodějka neslyšela ani hlásku. Snad se snažil vyhnout tomu, aby ho zaslechli ostatní. 

Čarodějka se soustředila na jeho rty, jak stále opakovaly ta samá slova dokola. Přemýšlela, vzpomínala na jeho hlas, na jeho slova, na dobrodružství, která spolu zažili. 

Potom najednou vzrušeně zašeptala: “Pamatuj na vlky!” Překvapeně se zostra nadechla a v tu chvíli démon zmizel. Domeček znovu obklopila temnota, ale najednou v té tmě visela nová slova. “Pamatuj na vlky,” zašeptala znovu.  

V tom šepotu bylo obsaženo vše – nová naděje, síla a víra, víra v sebe samotnou. 

* 

Tohle kouzlo nedělala už dlouho. Když ho vlastně použila poprvé, myslela si, že znovu už jej potřebovat nebude. Ale tak to zřejmě chodí – když dáváte věcem život naplno, musíte být schopni naplno přijmout, když se jejich čas chýlí ke konci.  

Noc za nocí opakovala stejný postup, opakovala stejná slova, nechávala svou duši rozjímat nad tím, jak chutná svoboda. Den za dnem vyhlížela a zkoumala, zda přišel ten správný čas. Minutu za minutou se v ní pomalu střádala ta prastará nevysvětlitelná síla; ta síla, která ji propojovala se všemi jejími předky, s celou přírodou a nakonec – i s celým vesmírem. 

Až najednou, jednoho dne, věděla, že ten správný čas nastal. 

* 

Bylo několik vteřin po půlnoci, ale podle světla se to dalo jen těžko odhadnout. Temnota kolem domečku zarputile přetrvávala. Přišel ale čas konečně se s ní utkat. Čarodějka najednou už neměla strach z toho, že vyjde ven a bude s ní bojovat. Jediné, co jí nahánělo téměř smrtelnou hrůzu, byla představa, že v jejím obležení zůstane, byť jen o další úder srdce déle. Byla připravená. Věděla, že souboj to bude náročný, ale nemohla už dál čekat. 

Zapálila masivní svíci stojící na stole uprostřed světnice. Prostor se zalil nevídaným vřelým světlem a plamen sám citelně zahříval okolní chladný vzduch. Postavila se čelem ke svíci i ke dveřím, zavřela oči a začala zpívat. 

Tóny jejího hlasu, náhle tak čistého a silného, jako by snad ani nenáležel jí samotné, začaly rozechvívat celý prostor domečku. Slova té písně zaznívaly z nejhlubších míst její duše a kloubily vzpomínky na doby dávno minulé, na dětství, na maminku, na kořeny, s těmi nedávnými, barvitými, a přitom zakalenými smutkem a nesplněnými očekáváními. Vše dávalo perfektní smysl, jako správně sestavená mozaika, na niž se musíte dívat z jednoho konkrétního bodu v čase a prostoru, abyste ji mohli správně chápat. 

Monstra za okny začala zběsile výt, prskat, škrábat a celou vahou svých těl narážet do stěn dřevěné boudy. Temnota kolem domečku se na chvíli zazdála ještě sevřenější, koncentrovanější a skutečnější. Ale čarodějka uvnitř zpívala dál a s každou další slokou zněla její slova jasněji, pevněji, skutečněji… 

V té nejkrásnější části se najednou ozvalo vlčí zavytí. Krásné, silné, mocné. V jeden moment přehlušilo všechno ostatní. Svíce na stole zhasla a zahalila tak světnici i slzy líně si razící cestu po její tváři do tmy. Na okamžik zavládlo ticho přerušované jen zběsilým tempem jejího bušícího srdce. Pak se ozvalo zavytí znovu. Blíže. Z opačné strany lesa mu vzápětí odpovědělo další zavytí, následované třetím i čtvrtým směrem. Domeček byl v obležení vlků, kteří spustili tu nejdokonalejší píseň, kterou kdy lidské ucho může vyslechnout. Jejich hlasy přinášely do údolí zpět starobylou a jen těžko pochopitelnou sílu, syrovost a bezprostřední blízkost k divoké přírodě.  

Když píseň utichla, rozeběhla se smečka jako na povel k domečku. Tlumené údery obřích tlap o proschlou lesní půdu po nějaké chvíli utvořily vlastní píseň. Nebo spíš její další pokračovaní. Neklid příšer v temnotě rostl, jak se starobylý válečný pochod dunivě přibližoval a netvoři se chystali k závěrečnému boji.  

Proti vlkům a jejich světlu ovšem neměli žádnou šanci. S tím, jak se přibližovali, začala realita nabývat nových fyzikálních zákonů. Uvnitř domečku začínalo pulsovat světlo. Oslepující bledá zář, která s každým úderem srdce nabývala na síle. Zvuk i čas přestaly existovat. Bylo jen světlo, ona, vlci a temnota za okny domečku, slábnoucí, přesto bojující až do úplného konce. 

Světlo brzy obsáhlo celý její svět. Mizely v něm vzpomínky, skromný nábytek světnice, ona, a nakonec i celý domeček. Země vibrovala a otřásala se ve svých základech. Celý vesmír byl tak tichý, až téměř křičel. 

Na kratičký moment vše pohaslo. Zlomek vteřiny, ve kterém kondenzoval každý klid před bouří, který kdy na Zemi zavládl. Potom světlo ve světnici explodovalo a v nekonečných vlnách vyrazilo do všech směrů. A její duše s ním. Byla zároveň všude a nikde, cítila celý svět a zároveň se v ní nepohnula jediná emoce.  

Když vlny čiré energie pomalu ustaly proudit, jedinou zářící, tichou, pulzující bytostí byla čarodějka stojící uprostřed světnice. Její kůže, oči, vlasy modře probleskovaly. Z jejího výrazu zmizela veškerá bázeň. Z jejího výrazu zmizela veškerá něha. Byla čirou pulzující energií. Jen velmi vzdáleně připomínala tu vřelou osobu, kterou všichni milovali. Čas na vřelost vypršel. 

Pomalým krokem vyšla ven doširoka otevřenými a z pantů vyvrácenými dveřmi. Smečka vlků se na chvíli uchýlila k ní a potom jako na povel všichni vyrazili do hlubokých lesů, které je obklopovaly. Alfa, čarodějka i všichni ostatní, bok po boku. Držela s nimi krok. Na tváři měla stále ten strnulý výraz bez emocí.  

Prorazili temnotou. Porazili ji.  

Z mrtvých cárů se pomalu počala proměňovat v prach. Žena i vlci si ladnou rychlostí klestili cestu lesem dál a dál. Její světlo bylo v hluboké noci patrné ještě dlouhou dobu poté, co v dálce doznělo dusání vlčích tlap.  

Okolo domečku se rozhostilo ticho. Kolébající. Uklidňující. Zdánlivě nekonečné. Až nakonec – s prvním slunečním paprskem, který si po věcích prorazil cestu k domečku – zazpíval kos. Brzy se k němu přidali další ptáci a svět se pomalu znovu rozšvitořil. 

* 

Uteklo mnoho dalších nocí a mnoho dní, než její bosá noha znovu vkročila do měkkého mechu, který obklopoval její lesní chaloupku. Po měsících obléhání a závěrečném boji bylo místo zcela rozvrácené. Vyplundrované. Po zlatavé auře domova, která ji vždy vábila z dlouhých cest zpátky, nebylo ani památky. Okna i dveře byly pozotvírané a vyvrácené z pantů, v komíně hučela meluzína, domeček zel prázdnotou. 

Při pohledu na tu zkázu se do ní začala dávat zima. Rozešla se k domečku a vkročila do světnice. Nábytek, nádobí, všechny její osobní věci, vše bylo vlivem exploze rozházené po prostoru.  

Připomněla si, že čas všechno vyřeší, jenom když mu dá prostor. Na slzy bylo pozdě. Na smích bylo příliš brzo. 

Bezvýrazně se sehnula k ležící dřevěné židli, vzala ji za opěradlo a postavila ji zpět ke stolu, na němž ležely pozůstatky dohořelé svíce.  

Zadoufala, že jednou bude domov zase domovem. 

A vyrazila mu pomalým tempem vstříc. 

Jezerní

Mlha už padla.
Brzy přijde noc.
Palčivé ticho
protrhává svým řevem
ušní bubínky.
Kopretina
ani vřes
v nastalém bezčasí
se nepohnou.
O mátožení větví ve větru
nechat můžeš si zdát.
Do duše vkrádá se chlad,
zapomnění. Nepokoj.

Po hladině jezera
pluje člun.
Čeří vodu, která,
jindy pokojná jako temné zrcadlo,
šplouchá dychtivě o jeho boky.
Člun nevidíš,
ale cítíš
jeho přibližující se přítomnost.

S každým tempem
neviditelného veslaře
dýchá se hůř a hůř,
s každičkým tempem
dochází ti,
že odtud cesta
vede jen jedním směrem.
A mlha houstne.
A ruce zebou.

Už přirazí k břehům,
švitoření klidných vln
na chvíli zesílí.
Vypráví tajemství dálav,
zapomenuté zkazky
dávných věků.
Zpívají o lásce,
o samotě a smutku básní.
Pak ztlumí se,
s vědoucí a tichou bázní.

Už vidíš ten člun,
vnímáš i molo.
Vysoké rákosí z obou stran
bez zachvění jej zdobí.
A přestože v prázdnotě
nevidíš příchozího,
cítíš,
jak jako had
neoblomně se k tobě plíží.
Pak napřáhne ruku
a představí se.

„Nicota,“ slyšíš ten hlas,
co od vzniku vesmíru
pradávné duše děsil.
Teď ulpívá v tobě.
Stéká po stěnách
tvé nesmrtelné duše.
Zanechává jizvy.
Jizvy, o kterých netušíš,
jestli se někdy zhojí.

„Zbloudilec,“ slyšíš svůj hlas
nesoucí se v odpověď.
Zní cize, jako by snad
ani nebyl tvůj.
Zní příliš živě, jako by snad
zapomněl
na tlející tkáň;
na chladné ruce
třesoucí se ti bezvládně
podél boků.

Cítíš, jak se usmívá…
A srdce zpomaluje.
Buch buch.
Už připravuje se tnout.
Tvou hříšnou duši
ledovým polibkem obepnout.
Buch. Buch.
Tak lhostejný
jako důležitý,
cizinec
i milenec nejtajnější,
jsi všechno a zároveň nic.
Buch.
Buch.
Proradně se nechá
zplna vdechnout
do kolabujících plic.
A živit se bude,
dokud se nezměníš
v hvězdu
hroutící se sama do sebe.
Buch,
uslyšíš naposled,
a doširoka roztaženými zornicemi
poslední teplo uvidíš mizet
nad tvým zkřehlým,
znaveným,
zmučeným tělem.

A pak už nic.
Staneš se jí
a ona stane se tebou.

Příspěvek k dějinám zranitelnosti

I.

Když zavřu oči a představím si sama sebe takovou, jaká uvnitř doopravdy jsem, bez všech nabalených vrstev, které mě lapily v průběhu života, jsem veselá. Šárka, kterou já znám, ale moc ji neukazuji, má radost z každé maličkosti, protože ví, že žádná z nich není jen tak, žádná z nich není maličkost.

Je vděčná za každý další nádech a výdech, za bouřku na chorvatské riviéře, za ševelení listí v korunách stromů, za východ slunce, za zatmění měsíce, za hranolky v mekáči s kamarádkou, za upřímný rozhovor s tátou, za ježečka přiblíživšího se na stopu daleko, za mlhu a déšť, za něžné jarní paprsky dotírající na tvář po dlouhé zimě… Za to všechno a za mnohem víc.

Jsem milující, empatická, chápavá, chci lidem pomáhat, a ne jim škodit. Věřím v to lepší v každém z nás, věřím v soucitnou upřímnost. Nevěřím tomu, že by si lidé mohli ubližovat jen tak, nevěřím v pokrytectví, cynismus, ve svět dospělých…

II.

Jenže když ty oči zase otevřu, okolní svět mě zahlcuje přesně tím, čím se nikdy nechci stát. Především, je cynický. Nevěří v lásku, důvěru, upřímnou blízkost i navzdory obtížné, ba snad neřešitelné životní situaci. Zapomíná na to, jak komplexní život, člověk, vztah může být, a veškeré své bytí redukuje na sex, vlastnění – ať už člověka nebo věci, peníze a moc. A celý tenhle svět na mě křičí, někdy jen šeptá, někdy jen naznačuje odsouzením v pohledu – jsi příliš naivní, proto slabá, a se svým postojem mezi námi neobstojíš. Dopnu si kabát těsněji ke krku a připravím se na náraz. Po otevřené vřelosti té Šárky, kterou znám, je náhle veta. Co když bude vypadat hloupě? Co když její zranitelnosti někdo využije?

Dále je ten svět plný traumat i drobných i větších bolístek, které se mi kdy v životě staly. Na jednu stranu vím moc dobře, že každá událost v mém životě mě tvarovala přesně do podoby, kterou nesu dnes, v tuto minutu, tuto vteřinu, a že kdybych cokoliv ze své minulosti změnila, byla bych někdo úplně jiný. Na druhou stranu se ale musím poslední dobou sama sebe ptát, jak moc to všechno ovlivňuje každou reakci, každou myšlenku, která se přes den vynoří, každou nejistotu, ale vlastně i každý okamžik štěstí.

Točím se v kruhu, vlastně jsem si tím odpověděla už v prvním souvětí. A tak ve snaze ušetřit se dalšího zklamání, přestože to není možné a prokazuju si tím jen medvědí službu, kolem sebe začínám budovat obranný val. A při každé šťastné chvilce se podvědomě sama sebe ptám – zasloužím si ji? Vydrží? Způsobí mi někdy v budoucnu bolest? Kladu si všechny tyhle hloupé otázky namísto toho, abych si tu chvíli prostě užila. Ale o čem jiném ten život je? Jak můžu být někdy s kýmkoliv šťastná, pokud nad každou šťastnou chvilkou budu pochybovat? Obestavím se tedy pro jistotu zdí, dokud mi nebude čouhat jen hlava, a budu se dívat ven a divit se, v čem je vlastně problém… Teoreticky by šla ta zeď ještě přelézt.

Ale i když odhlédnu od krátkodobých i dlouhodobých bolestí, traumata, která mě utvářela během mého dospívání už nikdy nikam nezmizí. Můžu s nimi dojít ke smíření, můžu na ně občas zapomenout, ale nemyslím si, že je někdy budu moci oddělit od podstaty toho, kdo vlastně jsem. Občas se bojím toho, že budu prostě jen souborem svých traumat a nic jiného. A tím strachem se to jenom zesiluje. Jsem tedy v pasti; s kabátem dopnutým ke krku, s napjatým každičkým svalem mého těla připravena k odrážení útoků, obestavěná ochranným valem a zdí. Ještě k tomu mě ale váha toho všeho drží při zemi a brání mi tu zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila, překonat.

III.

V mojí nejoblíbenější meditaci na YouTube mluví paní o tom, jak je důležité přijmout svoji zranitelnost. Myslím si, že čím hlouběji ke svému problému se strachem se dostávám, tím více rozumím tomu, co tím vlastně myslí.

Jenom ve chvíli, kdy přijmeme svou zranitelnost za součást naší každodennosti, kdy si uvědomíme, že s ní není potřeba něco dělat, obrňovat se, zocelovat nebo dokonce pro jistotu se zcela skrývat, protože je logickou součástí všeho, co jsme, pak jedině tehdy jsme schopní být svými pravými já. Možná, určitě, pro mnoho lidí není důležité být upřímní sami k sobě, ke všemu a ve všem, co milují, možná ani nechtějí být sami sebou. Snad dokonce i některé lidi baví předstírat, ale možná že jsou to oni, kdo jsou na světě nejvíc nešťastní…

Pointa je, že pro mě to důležité je. Udržovat všechny obranné mechanismy v chodu navíc stojí ohromné množství energie, která by se jinak dala využít na věci, které má člověk doopravdy rád. A zároveň, nikdo na světě neví, kolik času mu na světě ještě zbývá. A byla by škoda ten zbývající čas strávit v obavách nebo dokonce nesnesitelném paralyzujícím strachu a být při tom ještě někým úplně jiným, než kým ve skutečnosti jsme.

IV.

Možná se všechny tyhle věci zdají až hloupě jasné, jednoduché, samozřejmé. Pokud ano, tak jste šťastný člověk, gratuluji. Ale pro mě jsou to uvědomění zcela zásadní. Osvobozující. Když odhazuju svůj strach, připadám si jako raketoplán odhazující po startu všechnu přebytečnou váhu. A po dlouhé době mám pocit, že se v tom nejlepším startrekovském duchu vydávám tam, kam se dosud nikdo jiný nevydal. Se vší tou nadějí a porozuměním tomu, že tam venku ve vesmíru budeme zranitelní, to poznání, radosti, vztahy a drobnosti, které tam venku navážeme, nám za to stojí.

Vím, nebo mám alespoň podezření, že mi tohle prozření nevydrží navěky. Že to bude dlouhá cesta s množstvím odboček a vraceček a karambolů. Ale už jenom to uvědomění, to vykročení na cestu, se zdá triumfální.

Blednutí

Všude je tma.
Slunce už dávno zašlo.
A na prsou
usadil se nepokoj.
Z temných rohů
pařáty sápají se
tví nejděsivěší démoni.
Co stalo se s dívkou,
která jít jim vstříc se nebojí?

Z nejosamělejších míst
spoustu jich znáš.
Tak dobře, tak zevrubně..
Tak končí radosti veškeré,
jež kdysi velká láska
zažehla v nás.

Bojuj a řvi, směj se a tancuj..
Jsi jenom blázínek, který věří pohádkám.
Přestože nos i ústa,
ty zlíbatelné plné rty,
už nabil si tolikrát.
A očima,
těma nevinnýma,
v užaslém oněmění
zeširoka pozotvíranýma,
už dávno
naplnil svým pláčem
tisíceré jezero.

Jak marné je to počínání,
však uvidíš teprve
až zlověstný smích
obklopí tě
zadusí tě
oslepí tě..
Udusí tě.
Až nezbude z tebe nic,
co dalo by se znovu přivést k životu.
Pak vybledneš,
snad vzpomínka na tebe
stane se jen
težko snesitelnou
a lidé, jež jednou milovala’s,
navždy zapomenou.

To bude tvůj konec,
to dobře víš.
Snad vždycky věděla.
Však byla-li by možnost,
zříct se ho docela,
hrdě a pyšně,
však krví zbrocená,
volala bys do pléna:
Ničeho nelituji!
A s posledním výdechem
cítila bys znovu
letmý polibek.
Slyšela jeho slova
vanout ve vetru.

Před hvozdem

“Po téhle cestě musím kráčet sama,” řekla mu smutně. Odevzdaně. Bratr byl člověk, kterému by upřímně řekla cokoliv, člověk, který chápal každé slovo, které řekla, člověk, který nikdy nesoudil, a člověk, který vždy nabídl nikoliv radu, ale útěchu. Byl to zřejmě nejdůležitější člověk v jejím životě. I proto ji tolik mrzelo, že ho na tuto cestu nemůže vzít s sebou.

Zakabonil se. Věděl moc dobře, že má pravdu, ale nelíbilo se mu to proto ani o píď víc. “Místa, která tě čekají… Umí být v tuto roční dobu neúprosná. Jsi si jistá, že tuto cestu musíš podstoupit?” zeptal se ještě jednou, přestože už dávno věděl, že přít se se sestrou nemá smysl. Při pohledu na její sveřepý výraz ve tváři se znovu zachmuřil. “Dobře. Buď opatrná.” Pak ji ještě jednou, naposledy před cestou, objal. “Uvidíme se na druhé straně.” Potom se otočil na podpadku a svižným krokem ji zanechal na pokraji temného hvozdu samotnou. Ani jednou se za ní neohlédl; bylo to až příliš bolestivé.

Upřela oči do lesa před sebou. Tma před ní se jí zdála černější než nejčernější čerň. Zhluboka se nadechla. Ano, tuhle cestu musí podniknout sama. Věděla, že pokud setrvá na cestě dostatečně dlouho, dříve nebo pozdeji ji les sám znovu vyvede na světlo. Bála se ale, snad příliš živě a barvitě, že sejde brzo z cesty; že ztratí naději, která ji udržovala posledních pár dní v chodu. Že ztratí sama sebe a z hvozdu už se nikdy nevymotá.

Zhluboka se nadechla. Pokud měla mít ještě naději, musela tu cestu podniknout. Vydat se kterýmkoliv jiným směrem by znamenalo vracet se zpět. A o to ona už nestála. Jediná cesta vedla kupředu. Jediná cesta vedla přes temný hvozd, který se vyzývavě tyčil před ní a jehož nespočetné temné koruny příznačně splývaly z temnotou, která ji s posledním zapadnuvším paprskem slunce obestřela.

Mávnutím levé ruky rozežhnula světlo v lucerně, již třímala v druhé ruce. “Uvidíme se na druhé straně,” zašeptala do tmy. Přestože byla sama, měla pocit, že ji slyšel nespočet nočních tvorů a bytostí. V posledním záblesku šílenství zadoufala, že je všechny brzo pozná, a vstoupila na lesní stezku.

Slunce už pomalu vstávalo, ale skrze hustý porost temného hvozdu pronikaly jeho paprsky jen sotva a s obtížemi. Za mladou ženou se les brzo uzavřel a svět okolo běžel líně, netečně dál.

Společníci.

Svírá ti hrdlo,
jen občas povolí,
to abys vzduch
na poslední chvíli
mohla do plic nabrat.
Bude teď
nejlepší přítelkyní,
tvým průvodcem
na každém kroku.
Tak zvykej si rychle.

Nic bezbolestné
snad nemůže být krásné,
za každou magii
platí se různou cenou.
Pro všechno to,
co ty čáry ti přinesou,
jsi ochotná zaplatit.
Není to víc,
než kolik zaplatit můžeš.
Ale tu cenu pocítíš.
Na každém kroku.

Srdce ti zamotal,
ovinul had.
Jsou dny, kdy spí,
a jeho stisk
pomalu poleví.
Skoro zapomeneš,
že v otevřených ranách
spojeně dřímá
a ve snách snad
plánuje dál
jak úřadovat v pustině
tvojí duše má.
Pak stačí málo,
vrtoch
nebo snad
ta nejzásadnější věc.
Probudí se.
Má hlad.
A ovíjí tvůj sval
neúprosným stiskem
celé délky
svého leskle temného těla.

Bude teď
nejlepším přítelem,
tvým společníkem
při každé tesklivé myšlence.
Tak zvykej si rychle.

Protože čas
už pomalu vypršel.

227C1B2F-BC3E-4292-BE31-3527510DEF05

Volný pád

Když odezní hněv,
všechna ta prázdnota
vyplní se smutkem.
Tak jako vždycky.
Vztek nese sílu
a s ním
můžeme být neporazitelné.
Ale netrvá věčně.
Snad bohužel.

Nakonec jsi to zas jen ty,
kdo musí se vyrovnat
s věcmi,
jimž nerozumí.
Bez hněvu, bez vzteku,
sama.
Se srdcem v oblacích,
snad padajícím střemhlav k zemi,
a hlavou
pohřbenou dávno
se sbírkou snů
v tvém oblíbeném parku.